Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2013, č. j. 4 As 90/2012 - 66

(citace)

Pokud bylo rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání závislé na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, které nemají úřední osoby u ní působící a které nebylo lze opatřit ani od jiného správního orgánu [v daném případě na posouzení, zda je daný kmitočet natolik bonitní, že jej nelze přidělit prostřednictvím rozhodnutí o změně územního rozsahu vysílání ve smyslu § 21 odst. 1 písm. b) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, nýbrž výhradně prostřednictvím řádného rozhodnutí o udělení licence podle § 18 téhož zákona], byla Rada pro rozhlasové a televizní vysílání podle § 56 správního řádu z roku 2004 povinna za účelem posouzení těchto skutečností ustanovit znalce (popř. znalecký ústav) a tomuto uložit, aby vypracoval znalecký posudek, a to písemně. Poslední věta citovaného § 56 sice správnímu orgánu umožňuje znalce rovněž vyslechnout, takové ústní vyjádření se však musí vztahovat k obsahu znaleckého posudku, který byl předtím pro posouzení dané věci zpracován; při vydání rozhodnutí nelze namísto znaleckého posudku vycházet toliko z ústního odborného vyjádření znalce jako svědka.