Nález Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. III. ÚS 2889/12
(sbírka)
K problematice aktivní legitimace k návrhu na nařízení exekuce K procesnímu nástupnictví v exekučním řízení
V právním státu je moc omezena za účelem ochrany občanů před výkonem libovůle či svévole ze strany státu. Právní stát v moderním pojetí je zaměřen na nastolení a udržení materiálně spravedlivého stavu. Ze spojení čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 4 odst. 4 Listiny pak vyplývá, že státní moc je nutno uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon, a to za současného šetření podstaty a smyslu základních práv a svobod.

Nikoliv každé porušení norem jednoduchého práva při jejich aplikaci či interpretaci způsobuje zároveň i porušení základního práva jednotlivce. Avšak porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku libovůle (vykonávané např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, může být způsobilé zasáhnout do základního práva a svobody jednotlivce.

I v případě směnečného platebního rozkazu je situace podaných námitek se standardním opravným prostředkem očividně srovnatelná: řízení, byť se specifickým obsahem a důsledky, běží dál až do rozhodnutí o námitkách (s výjimkou zpětvzetí námitek, resp. námitek opožděných), včetně rozhodnutí o zastavení námitkového řízení. Došlo-li k převodu práva ještě v době probíhajícího řízení, měla nastat procesní sukcese v (nalézacím) řízení (§ 107, resp. § 107a o. s. ř.); její nedostatek (nebyla-li v řízení prosazena) nelze v exekučním řízení nahradit. Z toho plyne, že byl-li titul vydán ve prospěch původního oprávněného (v nalézacím řízení žalobce), svědčí přiznané právo jen jemu, a sukcese pro potřeby exekučního řízení se neuplatní. Tím, že se obecné soudy nezabývaly procesním nástupnictvím vedlejšího účastníka, nemůže jejich rozhodnutí z hlediska ústavnosti obstát.