// kauza advokátky Zuzany Candiglioty, která byla v mezinárodním vlaku policisty vyzvána k prokázání totožnosti

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2016, č. j. 10 As 236/2015 - 36

(zveřejněná právní věta)

Osoba vyzvaná k prokázání totožnosti v souladu s § 63 odst. 2 písm. b) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, se nemůže zprostit povinnosti prokázat svou totožnost pouze s odkazem na subjektivní hodnocení svého vzhledu, jazykové vybavenosti či individuálních projevů chování.

// Zuzana Candigliota si podala ústavní stížnost, která byla Ústavním soudem odmítnuta

Usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 839/17

(citace)

(...) nelze přehlédnout, že i při realizaci oprávnění dle § 63 odst. 2 písm. b) zákona o Policii České republiky je policista povinen postupovat mimo jiné tak, aby případný zásah do práv a svobod osob (byť i nezúčastněných), vůči nimž směřuje jeho úkon, nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného úkonem (§ 11 písm. c/ zákona o Policii České republiky). Jde o významný korektiv. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že tuto spojitost, vyzdviženou již v prvém rozsudku krajského soudu, Nejvyšší správní soud odmítl. S tím se Ústavní soud neztotožňuje. Kasační soud naopak nejenže vzpomněl zásadu přiměřenosti vyjádřenou v § 11 zákona o Policii České republiky, ale připomněl i její specifikaci v ustanovení § 63 odst. 1 téhož předpisu, dle něhož rozsah a způsob zjišťování osobních údajů musí být přiměřené účelu zjišťování totožnosti (bod 33 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Na tomto místě poznamenal, že policisté po odmítnutí stěžovatelky předložit průkaz totožnosti jí umožnili splnit výzvu k identifikaci nejméně zatěžujícím způsobem, a sice tím, aby jim alespoň sdělila jméno, příjmení a datum narození. Na druhou stranu s odkazem na svůj rozsudek č. j. 1 As 63/2011-97 ze dne 17. 8. 2011 kasační soud též podotkl, že je nezbytné přihlédnout k tomu, že policista musí jednat bez prodlení, na základě okamžitého posouzení skutkových okolností, a nemá proto v tomto ohledu "komfort správního orgánu, čas a různé prostředky k dosažení zamýšleného legitimního cíle (formalizované dokazování, ověřování, opakované upozornění, pořádkové pokuty), a proto po něm také nelze požadovat v jednání limity, které existenci takových podmínek předpokládají." Tyto závěry Ústavní soud již ve své judikatuře jako ústavně konformní aproboval (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2013 ve věci ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 3503/11 a směřující proti právě citovanému rozsudku Nejvyššího správního soudu, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

(...)

Ústavní soud však závěrem opakuje apel, který vyjádřil již ve své dřívější judikatuře, totiž že policie své zásahy musí vždy vést s respektem k důstojnosti a právům osob, vůči nimž vystupuje [např. nález sp. zn. I. ÚS 860/15 ze dne 27. 10. 2015 (N 191/79 SbNU 161) a nález sp. zn. I. ÚS 1042/15 ze dne 24. 5. 2016]. V demokratickém právním státě je zcela nezbytné, aby si policie zachovávala důvěru ze strany veřejnosti, jíž má sloužit (viz § 2 odst. 1 věta první zákona o Policii České republiky); a naopak se vyvarovala jednání a praktik působících svévolně, diskriminačně či dokonce šikanózně vůči osobám nacházejícím se na území České republiky. Za tím účelem musí policisté mimo jiné při každém svém jednání - včetně fyzicky neinvazivního požadavku na prokázání totožnosti - dbát též zásad zákonnosti a přiměřenosti a nezneužívat svých oprávnění zakotvených v zákoně o Policii České republiky či dalších zákonných předpisech.