Řešení kolize mezi svobodou projevu a právem na ochranu osobnosti
Posted on August 29th, 2018
Nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14
(sbírka)
Ke střetu svobody projevu s právem na ochranu osobnosti
Při řešení kolize mezi základním právem na svobodu projevu a základním právem na ochranu důstojnosti a cti jednotlivce musí být brána v potaz zejména 1. povaha výroku (tj. zda jde o skutkové tvrzení či hodnotový soud), 2. obsah výroku (např. zda jde o projev „politický" či „komerční"), 3. forma výroku (zejména nakolik je předmětný výrok expresivní, či dokonce vulgární), 4. postavení kritizované osoby (např. zda jde o osobu veřejně činnou, či dokonce o osobu aktivní v politickém životě, případně o osobu veřejně známou – typicky „hvězdy showbyznysu"), 5. zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry této kritizované osoby, 6. chování kritizované osoby (např. zda kritiku sama „vyprovokovala" či jak se posléze ke kritice postavila), 7. kdo výrok pronáší (např. zda se jedná o novináře, běžného občana, politika apod.) a konečně 8. kdy tak učiní (tzn. např. jaké měl či mohl mít jeho autor v daný okamžik k dispozici konkrétní údaje, z nichž vycházel, a v jaké situaci tak učinil). Tento výčet však není konečný, neboť v úvahu musí být vždy vzat celkový kontext věci a ve specifických případech mohou být významné i okolnosti, jež nelze do žádné z právě zmíněných kategorií zařadit.
(citace)
Na základě uvedeného tudíž může Ústavní soud učinit dílčí závěr, že byť měla určitá část výroku povahu skutkového tvrzení a toto tvrzení nebylo (v době, kdy byl tento výrok pronesen) v souladu s objektivním stavem reality, nelze je bez dalšího označit za neoprávněný zásah do osobnostních práv vedlejší účastnice. V tomto ohledu považuje Ústavní soud za podstatné, že stěžovatel vycházel z veřejně dostupných podkladů, o jejichž správnosti neměl důvod pochybovat, a že za později prokázanou nepřesnost výroku se vedlejší účastnici po skončení řízení před soudem prvního stupně omluvil. Za této situace závisí posouzení oprávněnosti výroku jako celku na zhodnocení kontextu projednávané věci, zejména ovšem shora zmíněných relevantních faktorů.
Jedním z těchto významných faktorů je obsah výroku. V projednávané věci je rozporovaný výrok nepochybně možno označit za politický projev, neboť jeho obsahem je kritika stavu správy věcí veřejných, konkrétně přístupu veřejné moci k sociálně slabým občanům a hospodaření s veřejnými prostředky. Takový projev zasluhuje dle shora citované judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek Ceylan proti Turecku ze dne 8. 7. 1999, č. 23556/94, odst. 34) nejvyšší dostupnou míru ochrany. Navíc, Ústavní soud nemohl ani přehlédnout, že se v daném případě ze strany stěžovatele jednalo ve své podstatě o kritiku určitého systému, resp. o kritiku konkrétního zvoleného systémového řešení, což je již svojí povahou záležitost hodna vyšší ochrany, než by tomu bylo např. jen u kritiky povahy čistě osobní.
(...)
Výše uvedené výroky týkající se označení projevu vedlejšího účastníka slovy jako balast, banalita, hovořící o neschopnosti vedlejšího účastníka či v nadsázce o tělesných trestech a lámání kolem, nejsou výroky z hlediska své formy zjevně neslušnými, či vulgárními. Uvedenou formu proto nelze považovat za nepřiměřenou, aby bylo možno soudní mocí do názorové debaty vstupovat, resp. aby při vzájemném poměřování mohlo obstát právo vedlejšího účastníka na ochranu osobnostních práv před právem stěžovatele na vyjádření názoru. Uvedenou formu kritiky svého počínání by měl volený zástupce a představitel obce snést, jakkoli by ji subjektivně vnímal jako nedůvodnou či nespravedlivou, zůstává-li v rovině hodnocení jeho projevů a činů. Opačným přístupem by se prostor pro veřejnou diskusi o veřejných záležitostech výrazně snížil a riziko případného soudního sporu by mohlo vést též k autocenzuře kritiků a mít odstrašující účinek pro debatu o věcech veřejných.
46. Naopak u výroků stěžovatele, kdy na adresu vedlejšího účastníka, resp. jeho publikovaného článku uvedl, že se jedná o "moudra, která může plodit jen naprostý cynik a pitomec", resp. že "starostu k jeho počínání vedla jedna velmi bohuňovická vlastnost, totiž sklon chovat se jako hovado" nelze závěry obecných soudů, že jde o zjevné překročení mezí slušnosti, považovat za ústavně problematické. Výroky stěžovatele v uvedeném případě již působí jako osobní samoúčelné urážky, jejichž intenzita není adekvátní ve vztahu ke kritizované skutečnosti. Stěžovatel zdůvodňuje potřebu použití ostřejších výrazů tím, že reagoval na "hrubosti žalobce" spočívající v tom, že informoval ve svém článku o nemoci jednoho ze svých politických odpůrců. Kritizovaná pasáž z článku vedlejšího účastníka, kterou se zabýval též nalézací soud (s. 3 rozsudku nalézacího soudu) však nepůsobí vulgárně či útočně. Vedlejší účastník ve svém článku "Aktuálně" mj. uvedl: "permanentní cca osmiletou letou negativní kampaň proti mně vede pan F. a jeho dnešní příspěvky nejsou výjimkou. Nikdy jsem na pana zastupitele neútočil, občas jsem se snažil jen pomluvám bránit. Nic jiného nebudu dělat ani nyní, tím spíš, když je dnes těžce nemocný". Jakkoli mohl stěžovatel vnímat jako nežádoucí či nevhodnou skutečnost, že se vedlejší účastník zmínil o nemoci svého politického oponenta (resp. názorového souputníka stěžovatele), nelze uvedené vyjádření považovat za způsobilé k natolik vulgární reakci, jak to učinil stěžovatel.
Navíc je třeba obecně dodat, že slovní výpady směřované ad personam by měly být chráněny méně, než kritika ad rem. Ačkoli ESLP připustil ve vztahu k veřejně činné osobě i použití ostřejšího výrazu (v německém originále "trottel"), šlo o specifickou situaci, kdy objektem kritiky byl krajně pravicový politik kritizovaný právě za projev relativizující zločiny vojáků nacistického Německa [srov. rozsudek Oberschlick proti Rakousku (č. 2) ze dne 1. 7. 1997, stížnost č. 20834/92]. Zde tak ESLP uznal, že v uvedeném kontextu mohlo být použití ostrého výrazu na místě. V posuzovaném případě se však vedlejší účastník ve svém politickém projevu nedopustil žádných extrémních prohlášení, na které by bylo nutno reagovat natolik expresivně, jako to učinil stěžovatel, tedy za použití slov "pitomec" a "hovado". Ze strany vedlejšího účastníka šlo o běžný politický projev rekapitulující volební období v obci. Tento projev může kdokoli zcela svobodně hodnotit, kritizovat, a to i nelichotivě. Tuto kritiku musí každá veřejně činná osoba snést a vnímat jako součást své veřejné činnosti. Zároveň však není povinna strpět bezdůvodné častování vulgarismy jen proto, že jde o veřejně činnou osobu.
V kontextu posledních dvou zmíněných výroků stěžovatele, zahrnujících výrazy "pitomec" a "hovado", pak nelze závěr obecných soudů o povinnosti stěžovatele se vedlejšímu účastníkovi omluvit, zdůvodněný zjevným překročením mezí slušnosti, považovat za nedůvodné upřednostnění práva na ochranu osobnosti před svobodou projevu. V uvedeném kontextu je ovšem nutno též vzít v potaz, že zásah obecných soudů do svobody projevu stěžovatele má povahu pouze soudem uložené povinnosti se omluvit, nikoli relutární satisfakce.
