Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2008, č. j. 9 As 7/2008 - 55

(citace)

Naznačený přesah principu retroaktivity in mitius i pro další odvětví práva (mimo striktně vnitrostátním právem vymezenou oblast práva trestního) lze dovodit i z judikatury Ústavního soudu; srov. např. nález ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, publikovaný pod č. 63/1997 Sb., či již výše citovaný nález ze dne 13. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 611/01. Jako klíčová se přitom jeví skutečnost, že princip retroaktivity in mitius má dostatečnou institucionální podporu v ustanovení čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a v tomto ohledu je tedy platným právem.
Toliko pro úplnost Nejvyšší správní soud připomíná, že princip retroaktivity in mitius jako takový je plně akceptován i Evropským soudním dvorem, který ve svém rozsudku z e d ne 3 . 5 . 2 005, Berlusconi a další, ve spojených věcech C-387/02, C-391/02 a C-403/02, [2005] ECR I-3565, konstatoval, že daný princip musí být považován za součást obecných zásad práva Společenství, které vnitrostátní soud musí respektovat.
Obdobným způsobem rozhodoval i Evropský soud pro lidská práva v případech, kdy národní soud aplikoval princip retroaktivity ve prospěch pachatele, srov. např. rozsudek ze dne 27. 9. 1995 ve věci G. proti Francii, stížnost č. 15312/89, nebo rozsudek ze dne 22. 3. 2001 ve věci Streletz, Kessler a Krenz proti Německu, stížnosti č. 34044/96, 35532/97, 44801/98; http://echr.coe.int. Není přitom podstatné, že Úmluva, konkrétně její čl. 6 (právo na spravedlivý proces) ani následující čl. 7 (zákaz trestu bez zákona), právo na retroaktivní aplikaci pozdějšího mírnějšího zákona výslovně nezaručují. Podstatné totiž je, že Úmluva státům retroaktivitu in mitius nezakazuje; viz čl. 53 Úmluvy, dle kterého: „nic v této Úmluvě nebude vykládáno tak, jako by omezovalo nebo rušilo lidská práva a základní svobody, které mohou být uznány zákony každé Vysoké smluvní strany nebo každou jinou Úmluvou, jíž je stranou." Aplikace principu retroaktivity in mitius tak není dle závěrů Evropského soudu pro lidská práva porušením Úmluvy.
Z právě uvedeného plyne, že s ohledem na úpravu obsaženou na úrovni ústavního i mezinárodního práva, jakož i s ohledem na související shora uvedenou judikaturu, bylo v projednávané věci plně na místě aplikovat princip retroaktivity ve prospěch pachatele, jenž pro trestní oblast platí zásadně vždy a v každém okamžiku, aniž by přitom lišil mezi jednotlivými stupni řízení, resp. mezi řízením soudním a řízením správním. V této souvislosti si je Nejvyšší správní soud přirozeně vědom skutečnosti, že předpokladem přezkumu správního rozhodnutí je jeho pravomocnost, tzn. ukončenost správního řízení. Správní soud napadené správní rozhodnutí nemůže nahradit; soudní přezkum je založen na kasačním principu, což znamená, že správní soud je oprávněn napadené rozhodnutí pouze zrušit a zavázat správní orgán svým právním názorem.
Nelze však zároveň přehlédnout, že v oblasti správního trestání je tato situace přece jen poněkud odlišná, a to jak v návaznosti na čl. 6 odst. 1 Úmluvy a jím garantovaný rozsah procesně právní ochrany, jenž klade důraz na co nejširší přístup k soudu, tak v návaznosti na čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. V této souvislosti lze konstatovat, že z klasického pojetí principu kasace zjevně vybočuje také právo soudu na moderaci, ve kterém je implicitně obsažena odpovědnost správního soudu i za konkrétní výši uloženého trestu. Za této situace si pak lze jen obtížně představit uspokojivou argumentaci, která by na straně jedné v oblasti správního trestání v konkrétních situacích sice připouštěla moderaci, na straně druhé by však odmítala možnost soudu přihlédnout ke změně právní úpravy, která za přestupek spáchaný žalobcem již ukládá pouze pokutu, nikoli současně zákaz činnosti. Zdejší soud má proto za to, že z logického argumentu a minori ad maius plyne povinnost soudu přihlédnout při posuzování zákonnosti napadených správních rozhodnutí nejen k sankční úpravě, která platila v době rozhodování správního orgánu I. stupně, resp. stěžovatele, nýbrž i k úpravě platné a účinné v době rozhodování soudu, je-li to pro pachatele příznivější; (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2008, č. j. 2 As 9/2008 – 77, publikovaný pod č. 1684/2008 Sb. NSS, www.nssoud.cz). Naopak chybnou se zdejšímu soudu jeví případná úvaha, která by od sebe oddělovala dva světy: svět rozhodnutí správních úřadů od světa rozhodnutí správních soudů. Takovéto odlišování by totiž ve svých důsledcích citované normě protiřečilo.
comments powered by Disqus
Judikátor

Judikatura na dosah ruky