Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1794/10

(sbírka)

Obecné soudy rozhodující v daném případě se podle přesvědčení Ústavního soudu s veškerými specifiky charakterizujícími daný případ odpovídajícím způsobem nevypořádaly. Ve zkoumané věci se totiž vyskytlo několik zvláštních okolností, které – každá jednotlivě a zejména ve svém souhrnu – vytvořily stav, za kterého by bylo nepřijatelné trvat na závěrech, ke kterým obecné soudy dospěly a jež se opírají o závěr, že soudnímu přezkumu podléhá jen rozhodnutí rozhodčího soudu, které má povahu rozhodčího nálezu; to se prý plně uplatní i pro stěžovateli rovněž (nebo zejména) napadený výrok rozhodnutí rozhodčího soudu, podle něhož „nesou zaplacený poplatek za rozhodčí řízení ve výši 1 000 000 Kč ze svého".

Ústavní soud podotýká, že si je vědom existence např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1349/12 ze dne 14. 5. 2012 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz), kterým byla do jisté míry podobná ústavní stížnost jiného stěžovatele odmítnuta, leč okolnosti obou případů byly přece jen z věcného hlediska odlišné – usnesením rozhodčího soudu bylo tehdy řízení zastaveno z důvodu údajné překážky rei iudicatae, kdežto v nyní zkoumané věci bylo řízení zastaveno pro tvrzený nedostatek pravomoci rozhodnout. I odůvodnění uvedeného usnesení je co do podstaty zkoumané věci poněkud lakonické; ostatně pouhým usnesením není I. senát ani vázán, jelikož se nejedná o nález. Projednání věci v rozhodčím řízení z tohoto hlediska neznamená vzdání se právní ochrany, nýbrž představuje spíše její přesunutí na jiný rozhodující orgán, jenž nalézá právo; jinak by ostatně bylo pojmově nemyslitelné považovat rozhodčí řízení ve vztahu k soudnímu řízení za alternativní způsob řešení sporů.

Závěrečnou pasáž nálezu sp. zn. I. ÚS 3227/07 ze dne 8. 3. 2011 (N 37/60 SbNU 441) shledává Ústavní soud jako klíčovou i v dané věci. Jakýmkoli výsledkem rozhodčího řízení skutečně nesmí být vyloučení či snížení úrovně ochrany, které by se stranám dostalo v civilním řízení soudním.

Obecné soudy v daném případě rozhodly přísně formálně, bez podrobnějšího odůvodnění, jen s poukazem na právní úpravu umožňující rušit toliko rozhodčí nálezy. Právu na spravedlivý proces však odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí odůvodnit řádně a adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem se vypořádat se všemi argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení. Nejvyšší soud sice v obsáhlém odůvodnění napadeného rozsudku podrobně (ustanovení za ustanovením) rozebral platnou právní úpravu vztahující se k rozhodčímu řízení; k námitkám stěžovatelů, které měly ústavní rozměr, však jen stručně dovodil, že soudnímu přezkumu „podléhá jen rozhodnutí rozhodčího soudu, které má povahu rozhodčího nálezu, což se plně uplatní i pro stěžovateli napadený výrok rozhodnutí rozhodčího soudu, podle něhož nesou zaplacený poplatek za rozhodčí řízení ve výši 1 000 000 Kč ze svého".

Tu však nelze přehlédnout, že tento výrok usnesení rozhodčího soudu, materiálně posuzováno, má nezanedbatelný dopad do majetkové sféry stěžovatelů. Ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod jednoznačně zaručuje, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Účastníci řízení musí mít i v rozhodčím řízení rovné postavení a musí jim být dána plná příležitost k uplatnění jejich práv. Výklad použitý obecnými soudy však de facto staví stěžovatele do neodůvodněně nerovného postavení vůči těm, o kterých je rozhodováno rozhodčím nálezem; dopad nálezu může mít – v tom kterém případě – pro účastníka rozhodčího řízení význam srovnatelný či dokonce i nižší, než tomu je u napadeného usnesení v této souzené věci.

V daném rozhodčím řízení bylo nejdříve výzvou ze dne 17. února 2005 rozhodnuto o zaplacení poplatku za rozhodčí řízení ve výši 7 000 Kč a pak usnesením ze dne 22. dubna 2005 rozhodnuto o doplacení poplatku za rozhodčí řízení ve výši 993 000 Kč, takže poplatek byl určen ve výši mimořádné. Poplatek za rozhodčí řízení byl v celé výši 1 000 000 Kč řádně zaplacen. Poté bylo dne 31. srpna 2005 vydáno jedno (částečné) usnesení, kterým bylo řízení proti jednomu ze žalovaných zastaveno, protože zanikl bez právního nástupce. Dne 23. září 2005 se uskutečnilo ústní jednání, po kterém již následovalo napadené usnesení, ve kterém rozhodčí soud dospěl k závěru, že nemá ve věci pravomoc, ale ponechal si poplatek za rozhodčí řízení ve výši 1 000 000 Kč. Takový postup obsahuje prvky zjevné překvapivosti až libovůle. Stěžovatelé měli vzhledem ke všem okolnostem daného případu legitimní očekávání svého druhu, že jimi zvolený procesní postup není nesprávný. Proto Ústavní soud nesouhlasí s názorem (sdíleným rozhodujícími obecnými soudy i rozhodčím soudem), že stěžovatelé uzavřením rozhodčí doložky a podáním návrhu rozhodčímu soudu vědomě a svobodně přijali pravidla rozhodčího řízení. Podle názoru Ústavního soudu by bylo v dané věci zcela nepřiměřeně tvrdé trvat na tom, aby stěžovatelé předvídali i takový závěr rozhodčího řízení, který bez možnosti jakékoli obrany výrazně zasáhne do jejich majetkové sféry. Takto však, jen k tíži stěžovatelů, obecné soudy věc posuzovaly.

Ústavní soud podotýká, že nelze vyloučit jiné posouzení věci, pokud by se v ní jednalo pouze o původně uložený poplatek 7 000 Kč. Základním principem právního státu je i princip přiměřenosti; dokazovat, že částka 1 000 000 Kč je s ohledem na okolnosti případu již nepřiměřená a neadekvátní – na rozdíl od částky 7 000 Kč – není nutné. Zde se kvantita mění na kvalitu.