Nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 560/15

(sbírka)

K zamítnutí žaloby na určení trvání pracovního poměru z důvodu nesprávného označení žalovaného zaměstnavatele jako úřadu městské části

Je porušením práva na spravedlivý proces, zamítl-li obecný soud žalobu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru podanou proti Úřadu městské části Praha 15 jen z důvodu označení žalovaného, který nemá způsobilost vystupovat v pracovněprávních vztazích, pokud současně připustil, že i v pracovní smlouvě je jako zaměstnavatel nesprávně uveden Úřad městské části Praha 15, rovněž z obsahu výpovědi není zcela zřejmé, zda ji podala městská část, anebo její úřad, a v řízení jednal soud jako se žalovaným rovněž s Úřadem městské části Praha 15. Navíc, rozsudkem stejného soudu pro uznání bylo v samostatném řízení již pravomocně určeno, že výpověď z pracovního poměru daná stěžovatelce žalovaným Úřadem městské části Praha 15 je neplatná.

(citace)

17. Jak plyne z výše uvedené rekapitulační části, stěžovatelka se nejprve ve lhůtě podle ustanovení § 72 zákoníku práce domáhala určení neplatnosti výpovědi. Jako žalovaného označila - nesprávně - úřad příslušné městské části. Takto žalovaný subjekt se pak i přes kvalifikovanou výzvu obvodního soudu k žalobě stěžovatelky na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru nevyjádřil a obvodní soud následně vydal shora zmíněný rozsudek pro uznání, který posléze nabyl právní moci. Skutečnost, že byl žalován subjekt s nedostatkem pasivní legitimace, obvodní soud - zřejmě i pod vlivem nečinnosti žalovaného - zcela přehlédl; proto také nedošlo k zastavení řízení podle ustanovení § 104 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "o. s. ř.") a nedošlo ani k výzvě stěžovatelky ve smyslu § 43 o. s. ř. směřující k odstranění zmíněného nedostatku jejího podání.

18. K závěru o nedostatku pasivní legitimace žalovaného nicméně dospěl soud v následném řízení o určení trvání pracovního poměru a žalobu zamítl s tím, že pracovní poměr skončil, neboť stěžovatelka nesměřovala svoji žalobu ve smyslu § 72 ve spojení s § 69 zákoníku práce vůči relevantnímu subjektu. Obvodní soud tak v řízení o určení trvání pracovního poměru přistoupil na výkladovou linii traktovanou v části judikatury Nejvyššího soudu [srov. například jeho rozsudek z 18. 1. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2619/2005; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod http://www.nsoud.cz/], podle níž nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení není vadou žaloby, ale nedostatkem podmínky řízení, jenž nelze odstranit a který vede bez dalšího k zastavení řízení.

19. Tento přístup byl ovšem překonán samotnou judikaturou Nejvyššího soudu [srov. např. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 31 Cdo 2847/2011, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4393/2011 nebo i usnesení ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 28 Cdo 2663/2005]. V řízení, jež vyústilo v rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 21 Cdo 4393/2011, se přitom žalobkyně domáhala určení neplatnosti výpovědi a jako žalovaného označila v tam projednávané věci "Městský úřad Sokolov", což prvostupňový soud vedlo k zastavení řízení. Odvolací soud pak toto rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil, byť žalobkyně v odvolání svoje pochybení napravila. Jako žalovaného správně označila "Město Sokolov". Nejvyšší soud za této situace rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu zrušil, když výslovně k věci uvedl: "Po formální stránce je mimo pochybnost, že původní označení žalovaného, posuzováno výlučně samo o sobě, nebylo správné. Je-li však posuzováno ve vzájemné souvislosti s ostatním obsahem žaloby směřujícímu proti zaměstnavateli žalobkyně jako takovému, je zřejmé, že označení žalovaného tomuto obsahu neodpovídá, a žalobkyni nelze upřít možnost učinit procesní podání, kterým by označení žalovaného neodpovídající obsahu žaloby opravila. Jestliže tedy žalobkyně ještě před rozhodnutím odvolacího soudu označila jako žalovaného Město Sokolov, byla tím vada v označení žalovaného odstraněna; odvolací soud však ponechal tuto okolnost bez povšimnutí a nezjednal v tomto směru nápravu."

20. Nejvyšší soud tak zjevně navázal tak na rozsáhlou a konstantní judikaturu Ústavního soudu [srov. např. již nález z 11. 7. 1996, sp. zn. III. ÚS 127/96 (N 68/5 SbNU 519) či nález z 24. 6. 2014, sp. zn. II. ÚS 475/13, kde jsou citována další rozhodnutí Ústavního soudu týkající se této problematiky; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz], kde Ústavní soud označil za protiústavní - zjednodušeně řečeno - nebyl-li žalobce se svou žalobou úspěšný jen proto, pokud jako účastníka řízení označil "městský úřad" namísto "město" či "Nejvyšší kontrolní úřad" namísto "Česká republika - Nejvyšší kontrolní úřad". Vyšel totiž z toho - řečeno souhrnně - že nejvyšší hodnotou rozhodování soudů je dosažení individuální spravedlnosti, samozřejmě v rámci zákona, procesní pravidla z toho nevyjímaje.

21. S tímto náhledem se pak ztotožnila i významná část odborné literatury [srov. například komentář Havlíček, Karel, (ed.) a kol. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář. 1. vyd. Praha: Havlíček Brain Team, 2014-2015, na němž se v převážné míře podíleli autoři působící jako soudci obecných soudů]. V citovaném komentáři (srov. Janek, Vacková, Kniha II a jejich výklad ustanovení § 104 o. s. ř., strana 135 a násl.) se mimo jiné akcentuje teze, že okolnost, kdy je a kdy není na místě poučení soudu ve vztahu k nedostatku pasivní legitimace, je třeba hodnotit podle okolností toho, kterého případu "zejména s přihlédnutím k tomu, koho žalobce zamýšlel žalovat a zda je možno nesprávné označení žalovaného posoudit spíše jako omyl žalobcův".

22. Podle přesvědčení Ústavního soudu je nutno nahlížet též na nyní projednávanou věc právě naznačeným východiskem. Obecné soudy totiž v napadených rozhodnutích připustily, že i v pracovní smlouvě stěžovatelky (srov. č. l. 16 vyžádaného spisu obvodního soudu) je jako zaměstnavatel nesprávně uveden Úřad městské části Praha 15, byť to jistě i s ohledem na ochranný charakter § 18 a § 19 zákoníku práce (jejich předešlá znění z toho nevyjímaje) nemohlo mít na pracovní poměr stěžovatelky vliv. Opačně - tedy tak, že zde žádná vada v označení zaměstnavatele není - přitom ale obecné soudy nahlížely na výpověď (srov. č. l. 17) danou stěžovatelce, kde je v záhlaví uvedeno: "Městská část Praha 15 [odstavec] Úřad Městské části Praha 15 [odstavec] Boloňská 478/1, 109 00 Praha 10 [odstavec] zastoupený tajemnicí úřadu Mgr. Zuzanou Herčíkovou". V odůvodnění z takto formulovaného záhlaví předmětné výpovědi nalézací a odvolací soud dovodily, že výpověď byla stěžovatelce dána městskou částí, zastoupenou tajemnicí úřadu městské části. Podle názoru Ústavního soudu však citované záhlaví dovoluje - alespoň formálně - i takovou interpretaci, že pracovní poměr se stěžovatelkou rozvázal právě úřad městské části [jenž to však učinit nemůže (srov. shora) a příslušná tajemnice žádný subjekt "nezastupuje", jak se ve výpovědi uvádí, nýbrž městská část jejím prostřednictvím jedná]. Z obou pracovněprávních dokumentů lze tak minimálně dovodit, že byly sto stěžovatelku - jako osobu bez právnického vzdělání - uvést v omyl. To platí o to více, pokud se otázkou pasivní legitimace nezabýval v řízení pod sp. zn. 14 C 115/2009 ani obvodní soud a nevyvodil z jejího případného nedostatku žádný závěr. V nyní projednávaném případě nemohl Ústavní soud rovněž přehlédnout, že obvodní soud výslovně jednal jako se žalovanou s Úřadem Městské části Praha 15 (viz usnesení, kterým byla takto označená žalovaná vyzvána k vyjádření k podané žalobě - č. l. 6).

23. Již jen s ohledem na tato východiska musí Ústavní soud konstatovat, že ústavní stížností napadená rozhodnutí nepovažuje za ústavně konformní a spravedlivá, neboť nerespektují ani závaznou nálezovou judikaturu Ústavního soudu, ani jí odpovídající judikaturu Nejvyššího soudu, včetně citovaného usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, podle jehož právní věty "je-li žalobcem v žalobě za žalovaného označen pouze orgán státu (kraje, obce), přičemž se z jiných částí žaloby podává, že směřuje vůči státu (kraji, obci), je na místě takový stav posoudit jako vadu žaloby ve smyslu § 43 odst. 1 o. s. ř. Je-li pak žalobcem posléze zjednána náprava spočívající v označení žalovaného jako České republiky (kraje, obce), lze odtud usuzovat na původně vadnou žalobu (§ 43 o. s. ř.), kterou žalobce sám zhojil." Obvodní soud tedy měl s ohledem na všechny okolnosti vylíčené shora vycházet v řízení vedeném pod sp. zn. 14 C 189/2011 o trvání pracovního poměru z toho, že v řízení vedeném pod sp. zn. 14 C 115/2010 již bylo pravomocně určeno, že výpověď daná stěžovatelce je neplatná, případně měl stěžovatelku poučit ve smyslu ustanovení § 43 o. s. ř. Necítil-li se obvodní soud výsledkem řízení vedeném pod sp. zn. 14 C 115/2010 nijak vázán, porušil tím právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces se následně logicky dopustil i městský a Nejvyšší soud, pokud toto pochybení obvodního soudu nenapravily.
24. Nad uvedený rámec pak Ústavní soud ještě odkazuje na ustanovení § 17 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen "občanský zákoník" (srov. k tomu i konsolidovanou důvodovou zprávu k občanskému zákoníku, strana 44, dostupnou pod http://obcanskyzakonik.justice.cz/). Zmiňované ustanovení dopadá na situaci, kdy existuje nedostatek postavení konkrétního subjektu fakticky ale zúčastněného na právním jednání (důvodová zpráva v této souvislosti výslovně zmiňuje organizační složky právnických osob), a proto se práva a povinnosti z takového právního jednání vzniklá přičtou subjektu, u něhož nedostatek v právním postavení není a jemuž podle povahy okolností případu tato práva a povinnosti náleží. Bude přitom na obecných soudech, aby ve své judikatuře nový přístup k tzv. "ne-osobám" zohlednily, a to včetně procesních souvislostí. V souladu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu jde však o zjevné promítnutí obecných principů, které jsou vlastní právnímu státu; je tedy nutné je v aplikační praxi reflektovat, ačkoliv s nimi předešlá právní úprava výslovně nepočítala.