Nález Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 3046/14

(sbírka)

Na rozdíl od ústavní zásady veřejnosti jednání před soudem, jež může být ze zákonem stanovených důvodů omezena či vyloučena, veřejné vyhlášení rozsudku jako ústavní imperativ musí být bezpodmínečné a bezvýjimečné (čl. 96 odst. 2 Ústavy). Pokud k němu z nějakých důvodů nedojde, nelze tento nedostatek zhojit tím, že odvolací soud pouze konstatuje, že i kdyby k veřejnému vyhlášení došlo, stejně by to na obsahu rozsudku nic nezměnilo. Takový postup a chápání ústavního požadavku na veřejné vyhlašování všech rozsudků je nejen v rozporu s jeho účelem (kontrola justice prostřednictvím veřejnosti), ale je i v příkrém rozporu s chápáním spravedlnosti v našem kulturním a právním prostředí. Z hlediska materiálního chápání právního státu je uvedený imperativ základním stavebním kamenem demokratické justice, jenž má zabránit „utajené" neboli tzv. kabinetní justici. V daném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že předchozí (průběžné) vyloučení veřejnosti z jednání bylo dostatečně odůvodněné jak zájmy nezletilých dětí, zejména ochranou jejich soukromí, tak i zájmem na nerušeném průběhu jednání soudu. Jinak tomu však bylo v případě vyhlášení rozsudku. Nedostatek spočívající v tom, že rozsudek nebyl vyhlášen veřejně, nelze odůvodnit ani obavou o důstojný průběh tohoto vyhlášení, ani jinou závažnou skutečností, jež by v posuzovaném případě mohla vyvstat. Postulát veřejného vyhlášení rozsudku je kategorický a je pouze na příslušném soudu a soudci, jak případné obavy o průběh jednání soudu eliminovat, např. tím, že bude posílena účast justiční stráže v soudní síni, nebo jiným vhodným opatřením.