Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2018, č. j. 5 A 128/2015 - 49-54, causa ČHMÚ v. Jan Capart

// O kasační stížnosti žalovaného ještě nebylo rozhodnuto, NSS přiznal kasační stížnosti odkladný účinek (sp. zn. 5 As 231/2018).

(citace)

// Předmět sporu

20. Předmětem sporu je poskytování dat shromažďovaných Českým hydrometeorologickým ústavem o denní průměrné teplotě a srážkách na všech jeho měřicích stanicích za celou dobu, za níž má ústav tyto informace v elektronické podobě k dispozici, a to ve strojově čitelném formátu. Jinými slovy se jedná o otázku, zda má veřejnost podle platné právní úpravy právo na bezplatný přístup k informacím o počasí nad rámec dat zveřejňovaných na webových stránkách povinného subjektu.

// Podobnost s causou Piráta Jakuba Michálka, který žádal o poskytnutí technických norem

35. Soud shledává i jistou paralelu s případem, kdy Nejvyšší správní soud posuzoval otázku, zda je možné získat české technické normy na základě žádosti podle informačního zákona. Ačkoli Ministerstvo průmyslu a obchodu argumentovalo podobně jako nyní žalovaný, že se nejedná o informace ve smyslu informačního zákona a že technické normy jsou běžně poskytovány za úplatu, Nejvyšší správní soud dospěl ve vztahu k technickým normám ve stavebnictví k závěru opačnému. Byť může být přístup k technickým normám standardně hrazen, není tím vyloučen přístup podle informačního zákona (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2015, č. j. 1 As 162/2014-63, č. 3276/2015 Sb. NSS). Tato argumentace platí s přihlédnutím ke specifičnosti této věci (mutatis mutandis) i pro případ poskytování informací o počasí. Zásadní odlišnost spočívá jen v tom, že v nyní posuzovaném případě nemá ústav zákonný podklad pro to, aby poskytoval své služby za úplatu (srov. a contrario § 5 odst. 6 zákona č. 22/1997 Sb., technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů). Jeho postavení je tak založeno jen na právních aktech podzákonné síly a na interních aktech, které nemohou přirozeně překonat povinnosti stanovení informačním zákonem.

// Informace o životním prostředí by měly být poskytovány bezplatně, Absence zákonného podkladu pro požadování úplaty za informace o počasí

36. Soud dále uvádí, že ačkoli žalobcem požadované informace o počasí nemusely mít veřejnoprávní rozměr, aby je byl ústav povinen poskytnout, soud přesto shledal, že tento rozměr mají. Žalobce nepožadoval po povinném subjektu nic jiného než detailní informace o vývoji počasí v České republice (stavu denních teplot a srážek na jednotlivých měřicích místech za dobu, co existují záznamy v elektronické podobě). Změny počasí, klimatické proměny, stav životního prostředí a jeho ochrana jsou nesporně tématy, která jsou vlastní nejen obyvatelům České republiky, ale i Evropy či světa vůbec. V České republice je právo na přístup k informacím o životním prostředí základním právem (čl. 35 odst. 2 Listiny). Přitom právo na informace je důležitým předpokladem pro to, aby se lidé také mohly domáhat svého práva na příznivé životní prostředí (čl. 35 odst. 1 Listiny). Pouze na základě podrobných informací o životním prostředí je veřejnost schopna poznat jeho stav, uvědomovat si v čase jeho proměny, přijmout odpovědnost za jeho kvalitu a činit kvalifikovaná rozhodnutí k jeho ochraně. Úplné informace o vývoji počasí, respektive z toho vyplývající informace o životním prostředí, musí být ze své podstaty přístupné na vyžádání bezplatně už jen proto, že přístup k jejich obsahu nemůže být závislý na finančních příjmech a sociálním statusu jednotlivce.

37. Ve světle výše uvedeného je značně problematické, pokud ústav, byť se jedná výlučně o veřejnou instituci, jejíž účel je poskytovat veřejné služby, člení získaná a zpracovaná data o počasí na ta, která zpřístupní v omezeném rozsahu všem, a ta, která poskytne privilegovaným subjektům v širším rozsahu za úplatu. Ustanovení čl. 35 odst. 2 Listiny ani žádný zákon (srov. čl. 41 odst. 1 Listiny) žádnou takovou diferenciaci nepřipouští.

38. Ani argumentaci žalovaného v jeho vyjádření k žalobě nelze přijmout. Na jednu stranu žalovaný deklaruje, že ústav shromažďuje data ve veřejném zájmu, na druhou stranu však obhajuje omezení přístupu k těmto datům, aby byla možná jejich komercializace, která ze své povahy slouží převážně zájmu soukromému. Pochybná je i argumentace, že ústav vytváří, zhodnocuje a trvale udržuje data o počasí jako hodnotný statek pro další generace, když přístup k těmto úplným datům ústav veřejnosti neumožňuje. Není zjevné, komu by měl takový statek přinášet užitek, pokud ne právě široké veřejnosti.

// Nařízení vlády č. 96/1953 Sb. a opatření ČHMÚ č. 3/04 nepředstavují komplexní úpravu realizace práva na informace

39. Žalobce dále uvádí, že nařízení vlády č. 96/1953 Sb. a opatření žalovaného č. 3/04 nepředstavují komplexní úpravu realizace práva na informace.

40. Soud i v této námitce dává žalobci zcela za pravdu. Aniž by soud musel hlouběji posuzovat obsah těchto podzákonných a interních aktů, konstatuje, že aplikaci informačního zákona nemůže přirozeně vyloučit předpis nižší právní síly či interní akt řízení. Jinými slovy, důvody pro neposkytnutí informace je možné hledat jen v informačním zákoně nebo v jiných zákonech, nikoli ale v podzákonných předpisech a interních aktech.

41. Pokud se žalovaný dovolává § 4 nařízení vlády č. 96/1953 Sb., podle něhož ústav poskytuje služby pro úřední potřebu, soud konstatuje, že dané nařízení má nižší právní sílu než informační zákon. Obdobný závěr platí i pro opatření č. 3/04, které dokonce ani není právním předpisem. Přirozeně ústavu nic nebrání, aby jako příspěvková organizace poskytoval určité služby za úplatu; tím však nemůže být vyloučeno, aby zároveň dostál i svým povinnostem plynoucím z informačního zákona.

// Ochrana práv souvisejících s vytvořením databáze

43. Soud na úvod uvádí, že ochrana autorských práv třetích osob je jednou ze zákonných výluk, která může vést až k odmítnutí poskytnutí informací [§ 11 odst. 2 písm. c) informačního zákona]. Správní soudy v minulosti dospěly například k závěru, že právní analýza vytvořená na objednávku povinného subjektu je autorským dílem, a proto se uplatní výluka z povinnosti poskytovat informace (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2016, č. j. 3 As 159/2015-32).

(...)

45. Co se týče ochrany práv souvisejících s vytvořením databáze, soud uvádí, že žalobce žádal po ústavu poskytnutí toliko dat (zaznamenaných informací o počasí), nikoli celé databáze, v níž budou data o počasí uspořádána. Autorskoprávní ochrana se přitom vztahuje na databázi, nikoli na její obsah (srov. čl. 3 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/9/ES, o právní ochraně databází). Data o počasí, jejichž základ spočívá v prostém zaznamenávání výsledků pozorování a měření (výsledky monitoringu), lze s jistou mírou abstrakce připodobnit ke kontrolním zjištěním (výsledkům pozorování ze strany kontrolního orgánu), které se běžně podle informačního zákona poskytují (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2014, č. j. 4 As 203/2014-28). Pro názornost soud dále uvádí, že požadovaná informace má velmi prostou formu, neboť obsahuje pro každou měřicí stanici jen tyto údaje: (i) specifikování měřicí stanice, (ii) průměrné denní teploty podle jednotlivých záznamů v čase, (iii) průměrné srážky podle jednotlivých záznamů v čase, soud se tedy nedomnívá, že by takový přehled podléhal autorskoprávní ochraně. Soud doplňuje, že informační zákon neposkytuje žádnou ochranu databázím vytvářeným povinnými subjekty tím, že by zakládal v té oblasti zákonnou výluku. Nadto nelze přehlédnout, že žalobce nepožaduje poskytnutí databáze jako takové, ale jen výstupy z ní, které samy o sobě být předmětem ochrany autorského práva být nemohou. Lze dodat, že podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 10. 2017, č. j. 3 As 292/2016, mají povinné subjekty poskytovat výtahy z vlastních databází