Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2013, č. j. 16 Kss 8/2013 - 45

(zveřejněné právní věty)

I. Předseda soudu má dvojí postavení: je soudcem a zároveň se podílí na výkonu státní správy soudu. Primární je však postavení soudce; dočasně vykonávaná funkce je jen jakousi „nadstavbou". Předseda soudu by měl být nejčastějším kárným žalobcem, neboť je v denním kontaktu se soudci svého soudu, podílí se na jejich výběru, významně organizuje jejich práci a měl by mít proto i nejvíce relevantních informací nejen o jejich pracovním nasazení a výsledcích, nýbrž také o jejich osobní situaci a případných problémech. Na každém předsedovi soudu proto spočívá velká odpovědnost, a to nejen právní a manažerská, nýbrž také lidská. Dobrý předseda soudu by totiž měl dobře vědět, kteří ze soudců jsou odborně na úrovni, pracovití, flexibilní, a kteří naopak nastavené tempo z hlediska svých osobních dispozic nejsou schopni dodržet, nemají zájem se dále vzdělávat a pracovat na sobě anebo vykonávané funkci nepřikládají potřebnou vážnost. Je pak především na předsedovi soudu, aby v konkrétním případě soudci pomohl, aby jej povzbudil, anebo případně aby s ním jeho situaci probral a pokusil se nalézt odpovídající řešení.

II. Podání návrhu na zahájení kárného řízení (§ 8 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů) je prostředkem ultima ratio, neboť je způsobilé zpochybnit vážnost, autoritu a důvěru v rozhodování kárně stíhaného soudce. Pokud tak předseda soudu učiní, nesmí být toto jeho jednání vedeno alibismem, nýbrž má k němu docházet pouze a jedině tehdy, pokud je pevně přesvědčen, že se daný soudce kárného provinění skutečně dopustil a není jiné řešení, než mu uložit některé ze zákonem stanovených kárných opatření. Podání kárného návrhu nesmí být projevem přenesení odpovědnosti z osoby předsedy soudu na kárný senát a navrhovatel si musí být vědom, že iniciováním kárného řízení „nese svoji kůži na trh".