Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2016, č. j. 4 As 234/2014 - 99

(citace)

Nejvyšší správní soud se neztotožnil s námitkou stěžovatelky, že žádost žalobkyně o informace vyřídila rozhodnutím ze dne 25. 8. 2014. Podle § 71 odst. 2 správního řádu se vydáním rozhodnutí rozumí „ [… ] předání stejnopisu písemného vyhotovení rozhodnutí k doručení podle § 19 [pozn. správního řádu]". Podle § 34 odst. 2 naposledy uvedeného zákona byla stěžovatelka povinna doručit rozhodnutí zástupci žalobkyně. Stěžovatelka v průběhu žalobního řízení konstatovala, že pominula zákonem upřednostňované způsoby doručení, neboť elektronický stejnopis rozhodnutí nemohla opatřit zaručeným elektronickým podpisem, neměla odpovídající datovou schránku a neměla ani zaměstnance, kteří by rozhodnutí osobně doručili zástupci žalobkyně. Podle Nejvyššího správního soudu však stěžovatelka nepostupovala v souladu s § 19 správního řádu (respektive s § 21 odst. 1 ve smyslu poslední věty § 20 odst. 6 správního řádu a § 13 odst. 3 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů) přinejmenším proto, že rozhodnutí zaslala prostřednictvím poštovního doručovatele na dřívější adresu sídla zástupce žalobkyně, tj. Sladkovského 601, Pardubice, přestože podle obchodního rejstříku již měl zástupce žalobkyně v předmětné době sídlo na nové adrese, tj. Teplého 2786, Pardubice. Na tomto závěru nemůže nic změnit, že stěžovatelka vycházela z údajů uvedených na webových stránkách zástupce žalobkyně, popřípadě v žádosti o poskytnutí informace či dalším podání, neboť na údaje zapsané v obchodním rejstříku je nutné nahlížet v souladu s principem materiální publicity ve smyslu § 8 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob, ve znění pozdějších předpisů. Skutečnost, že zástupce žalobkyně měl zřízenou službu dosílky z dřívější na novou adresu, v posuzované věci nemá význam. Stěžovatelka nenavrhla důkazy, prostřednictvím kterých by bylo možné zjistit, zda se zástupce žalobkyně s rozhodnutím seznámil. Vzhledem k této skutečnosti a vzhledem k tomu, že stěžovatelka nepostupovala v souladu s ustanoveními správního řádu o doručování, nelze klást k tíži žalobkyně pouhou skutečnost, že si zřídila službu dosílky. Kasační námitka stěžovatelky je neopodstatněná, neboť rozhodnutí stěžovatelky ze dne 25. 8. 2014 nebylo vydáno ve smyslu § 71 odst. 2 správního řádu.