Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 10. 2018, č. j. 4 Afs 190/2018 - 26

(citace)

Podle Nejvyššího správního soudu je v posuzované věci nezbytné zdůraznit, že podkladem pro zveřejnění informace o nespolehlivosti plátce daně z přidané hodnoty podle § 106ab odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty je toliko rozhodnutí správce daně o nespolehlivosti plátce podle § 106a odst. 1 téhož zákona, pokud je způsobilé vyvolávat právní účinky. V nyní posuzované věci bylo rozhodnutí žalovaného o nespolehlivosti stěžovatelky coby plátkyně daně z přidané hodnoty ze dne 8. 1. 2016, č. j. 1840979/15/2308-50522-402351, způsobilé vyvolat právní účinky nabytím právní moci podle § 103 odst. 1 daňového řádu ve spojení s § 101 odst. 3, 5 a 6 téhož zákona. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka podala proti rozhodnutí žalovaného odvolání, které má podle § 106a odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty odkladný účinek, nabylo právní moci dne 10. 10. 2016, tedy okamžikem, kdy Odvolací finanční ředitelství doručilo stěžovatelce rozhodnutí o odvolání ze dne 7. 10. 2016, č. j. 43942/16/5300-22443-702189. Právní mocí zrušujícího rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 12. 2017, č. j. 30 Af 63/2016 - 48, však naposledy uvedené rozhodnutí zaniklo a s ním i právní moc rozhodnutí žalovaného, neboť bylo znovu vystaveno odkladnému účinku odvolání. Rozhodnutí žalovaného bylo podle Nejvyššího správního soudu způsobilým podkladem pro zveřejnění informace o nespolehlivosti stěžovatelky coby plátkyně daně z přidané hodnoty jen po dobu, kdy bylo v právní moci, tj. ode dne 10. 10. 2016 do dne 15. 1. 2018. Nejvyšší správní soud tak nepřisvědčil tvrzení krajského soudu, že je třeba rozlišovat mezi nástupem odkladného účinku prvoinstančního rozhodnutí po podání odvolání a po zrušení rozhodnutí o odvolání, protože takové rozlišování nemá žádnou oporu v zákoně.

Ode dne 15. 1. 2018 byla žalovaná povinna činit vše potřebné k odstranění informace o nespolehlivosti stěžovatelky coby plátkyně daně z přidané hodnoty z registru plátců této daně, a to tak, aby tento úkol dokončila podle § 7 odst. 1 daňového řádu bez zbytečných průtahů. Ze skutečnosti, že se znění § 7 odst. 1 daňového řádu podobá § 6 odst. 1 správního řádu, nevyplývá, že žalovaná měla k odstranění informace o nespolehlivosti stěžovatelky coby plátkyně daně z přidané hodnoty z registru plátců této daně lhůtu až 30 dnů podle § 71 odst. 1 správního řádu. Ostatně, krajský soud připustil, že z právního řádu nevyplývá vzájemná provázanost mezi všemi uvedenými ustanoveními a že jejich užití bylo toliko vhodné. Nejvyšší správní soud navíc tento závěr nesdílí. Podpůrná 30 denní lhůta stanovená ve správním řádu se vztahuje k vydávání rozhodnutí, tedy pro zcela odlišný účel než k odstranění následků nezákonného rozhodnutí, jako tomu bylo v nyní posuzované věci. Na první pohled je zjevné, že odstraňování informace o nespolehlivosti stěžovatelky coby plátkyně daně z přidané hodnoty z registru plátců této daně po dobu téměř jednoho měsíce trvalo příliš dlouho. Vzhledem k závažnosti potenciálních dopadů zveřejnění předmětného údaje nelze tak dlouhou dobu ospravedlnit tím, že úkony žalované coby orgánu státní správy podléhají vnitřním schvalovacím procesům. Ostatně, efektivní nastavení těchto procesů je věcí žalovaného. Vzhledem ke všem uvedeným závěrům Nejvyšší správní soud nepřisvědčil krajskému soudu, že žalovaná postupovala v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů.