Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 5. 2015, č. j. 6 As 115/2014 - 35

(citace)

Žalobkyně proti tomuto rozhodnutí stěžovatelky ze dne 21. 7. 2012 použila dne 17. 1. 2013 opravný prostředek, který je rovněž nutno posuzovat materiálně. Ačkoliv jej žalobkyně označila jako „stížnost podle §16a, odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb.", je nepochybně odvoláním podle § 16 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. O tomto odvolání pak stěžovatelka rozhodla postupem podle § 16 odst. 3 zákona dne 1. 2. 2010 tak, že odvolání neshledala důvodným, vycházeje stále z (mylného) závěru o tom, že není povinným subjektem (srov. např. citovaný rozsudek č. j. 1 As 239/2014 – 39). Krajský soud přitom oba tyto úkony („stížnost" žalobkyně ze dne 17. 1. 2013 a sdělení stěžovatelky k této „stížnosti", obsahující rozbor jejího postavení jako (ne)povinného subjektu ze dne 1. 2. 2013) posuzoval jako „neformální úkony", s poukazem na to, že proti neformální odpovědi odmítnutí poskytnutí informace není možno podat odvolání. Tento závěr však neobstojí za situace, kdy odmítnutí stěžovatelky podat informace je nutno chápání jako rozhodnutí v materiálním slova smyslu, jak Nejvyšší správní soud vysvětlil v bodě [24].