Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2011, č. j. 6 As 33/2011 - 83

(zveřejněná právní věta)

Informace, které je povinný subjekt zavázán poskytnout, jsou existující informace, které jsou v dispozici povinného subjektu, a to zpravidla již v okamžiku doručení žádosti o poskytnutí informace povinnému subjektu (§ 2 odst. 4 a § 3 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím).



Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2015, č. j. 6 As 38/2015 - 51

(citace)

Nejvyšší správní soud již např. v rozsudku č. j. 4 As 16/2010 - 61, ze dne 22. 9. 2010, konstatoval, že nejprve je třeba vycházet toho, zda požadovaná informace objektivně existuje a povinný subjekt ji má k dispozici. Existence určité informace a její dispozice povinným subjektem totiž nasvědčuje tomu, že tato informace se vztahuje k působnosti povinného subjektu. V této souvislosti je nutné zdůraznit, že orgány veřejné moci mají podle § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, a nikoliv pouze informace, ohledně nichž je působnost přímo dána. Proto pojem „informace vztahující se k působnosti povinného subjektu" je širší a zahrnuje i případy, kdy určitá věc sice přímo nenáleží do působnosti povinného subjektu, nicméně s jeho zákonem vymezenou působností přímo či alespoň nepřímo souvisí. Proto pokud povinný subjekt s požadovanou informací disponuje, tak lze předpokládat, že tato informace se k jeho působnosti určitým způsobem vztahuje.

V souvislosti s ústavně zaručeným právem na informace je třeba vycházet z imperativu, že povinný subjekt je povinen poskytnout všechny informace, které má objektivně k dispozici, a to tím spíše, vztahují-li se k jeho působnosti, resp. pokud s jeho působností a posláním nejsou zcela v rozporu. Pokud tedy ve sféře povinného subjektu informace existují a jsou k dispozici, je třeba vycházet z domněnky, že se k jeho působnosti vztahují.

Obdobně lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 5. 2009, č. j. 1 As 29/2009 - 59, podle něhož „k působnosti povinného subjektu se tedy vztahují zpravidla všechny informace, které má objektivně k dispozici." Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku mimo jiné též uvedl: „Povinný subjekt je povinen vykonávat svou činnost pouze v mezích a způsoby stanoveným zákonem, a pokud v rámci své činnosti fyzicky disponuje některými informacemi, mělo by to být pouze v důsledku výkonu jeho zákonné povinnosti.". Obdobné závěry lze nalézt např. i v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2009, č. j. 5 As 68/2008 – 60 (vše na www.nssoud.cz.). Uvedená judikatura tedy vychází z toho, že určující je objektivní existence určité požadované informace, neboť povinný subjekt by měl mít zpravidla k dispozici pouze ty informace, které se vztahují k jeho působnosti. Podle Nejvyššího správního soudu tedy vše, co má povinný subjekt k dispozici, se patrně vztahuje k jeho působnosti, jinak by se nabízela otázka, k čemu jinému určité dokumenty a informace slouží a proč jsou povinným subjektem shromažďovány.



Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2010, č. j. 4 As 16/2010 - 61

(citace)

(e)xistence určité informace a její dispozice povinným subjektem totiž nasvědčuje tomu, že tato informace se vztahuje k působnosti povinného subjektu. V této souvislosti je nutné zdůraznit, že orgány veřejné moci mají podle § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, a nikoliv pouze informace, ohledně nichž je působnost přímo dána. Proto pojem „informace vztahující se k působnosti povinného subjektu" je širší a zahrnuje i případy, kdy určitá věc sice přímo nenáleží do působnosti povinného subjektu, nicméně s jeho zákonem vymezenou působností přímo či alespoň nepřímo souvisí. Proto pokud povinný subjekt s požadovanou informací disponuje, tak lze předpokládat, že tato informace se k jeho působnosti určitým způsobem vztahuje. (...) v souvislosti s ústavně zaručeným právem na informace je třeba vycházet z imperativu, že povinný subjekt je povinen poskytnout všechny informace, které má objektivně k dispozici, a to tím spíše, vztahují-li se k jeho působnosti, resp. pokud s jeho působností a posláním nejsou zcela v rozporu. Pokud tedy ve sféře povinného subjektu informace existují a jsou k dispozici, je třeba vycházet z domněnky, že se k jeho působnosti vztahují.



Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2009, č. j. 5 As 68/2008 - 60

(zveřejněná právní věta)

Informací ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb. se rozumí veškerý textový (příp. i grafický) obsah listiny (protokolu o kontrole), resp. taková listina, která vznikla v rámci řádného výkonu veřejné správy, tzn. nejen v rámci pravomoci a působnosti žalovaného, ale také v průběhu takové činnosti, která je v souladu se zákonem.



Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 5. 2009, č. j. 1 As 29/2009 - 59

(zveřejněná právní věta)

Pojem „informace vztahující se k působnosti povinného subjektu", zakotvený v § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, je třeba vykládat tak, že k působnosti povinného subjektu se vztahují zpravidla všechny informace, které má objektivně k dispozici.

(citace)

[8] Předmětem sporu je zejména otázka interpretace pojmu „informace vztahující se k působnosti povinného subjektu", který je zakotven v § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. Nejvyšší správní soud ovšem považoval za nutné vyjádřit se nejprve k základním východiskům, se kterými je třeba k výkladu citovaného zákona přistupovat. Předně je třeba upozornit na ústavněprávní dimenzi posuzované problematiky. Mezi základní atributy liberálně-demokratického státu patří důsledná implementace nástrojů limitujících různými způsoby nositele veřejné moci, daná vědomím o její možné zneužitelnosti. Jeden z těchto nástrojů představuje rovněž kontrola výkonu veřejné moci ze strany občanů, z čehož plyne imperativ otevřenosti a transparentnosti veřejné správy, bez nějž by tato kontrola nemohla být efektivně realizována. Prostředkem, který k naplnění uvedeného imperativu poskytuje právní řád, je mimo jiné právo na informace. Jeho význam zdůraznil již ústavodárce tím, že jej zakotvil v čl. 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina"), přičemž konkretizaci daného ústavněprávního ustanovení lze nalézt v zákoně o informacích. Z těchto důvodů, jak zdejší soud uvedl např. ve svém rozsudku ze dne 10. 10. 2003, č. j. 5 A 119/2001 - 38 (všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), je při výkladu pojmu „informace" ve smyslu citovaného zákona „nutné zvolit takový postup, který ve svých důsledcích fakticky nezužuje rozsah ústavně zaručených práv, jinak by se orgán aplikující právo dostal do rozporu jednak s obecnou zásadou výkladu ve prospěch základních práv a svobod a jednak s příkazem šetření smyslu práv a nezneužívání možných omezení (čl. 4 odst. 4 Listiny)". Ve stejném duchu upozornil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 25. 10. 2007, č. j. 4 As 7/2007 - 91 na skutečnost, že formalistickým výkladem zákona o svobodném přístupu k informacím může docházet k ohrožení samotné podstaty ústavně zaručeného práva na informace obsaženého v čl. 17 Listiny základních práv a svobod.

[9] Zákonodárce při přijímání zákona o svobodném přístupu k informacím vyšel z principu otevřenosti veřejné správy (v protikladu k principu důvěrnosti) a rozsah informací, které mají příslušné subjekty povinnost poskytovat, koncipoval velice široce. Jak uvádí důvodová zpráva k citovanému zákonu, povinné subjekty jsou zavázány „především k tomu, aby zveřejňovaly základní a standardní informace o své činnosti automaticky tak, aby byly všeobecně přístupné (…) Ostatní informace, které mají k dispozici, vydají povinné subjekty na požádání žadatele, tj. každé fyzické nebo právnické osoby. Výjimkou z tohoto pravidla budou informace, jejichž poskytnutí návrh zákona výslovně vylučuje nebo v nutné míře omezuje. Jde zejména o informace, které jsou na základě zákona prohlášeny za utajované, nebo informace, které by porušily ochranu osobnosti a soukromí osob."

[10] Na základě právě uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že je třeba odmítnout výklad pojmu „informace vztahující se k působnosti povinného subjektu" obsažený v rozhodnutí magistrátu a v navazujících rozhodnutích žalovaného a krajského soudu. Podle těchto rozhodnutí požadované informace nejsou v působnosti magistrátu, protože problematika územního plánu vyššího územního celku spadá do působnosti krajského úřadu. Avšak jak správně poukazuje stěžovatel, do působnosti magistrátu spadá problematika návaznosti územního plánu města Brna na územní plán VÚC BSRA. Jinak řečeno, magistrát při výkonu svých povinností v oblasti územního plánování musí vycházet rovněž z územně plánovací dokumentace patřičného VÚC. Ostatně správní orgány ani nijak nezpochybňují skutečnost, že magistrát tímto územním plánem disponuje. Pak je ovšem absurdní závěr, podle nějž nemá povinnost poskytovat žádné informace týkající se tohoto územního plánu.

[11] K působnosti povinného subjektu se tedy vztahují zpravidla všechny informace, které má objektivně k dispozici. Tento závěr logicky plyne ze zásady zákonnosti výkonu veřejné moci. Povinný subjekt je povinen vykonávat svou činnost pouze v mezích a způsoby stanovenými zákonem a pokud v rámci své činnosti fyzicky disponuje některými informacemi, mělo by to být pouze v důsledku výkonu jeho zákonné působnosti. Žadatel o informaci tak má právo na sdělení všech údajů, s nimiž povinný subjekt pracuje a jejichž poskytnutí není vyloučeno či omezeno podle § 7 - § 11 zákona o svobodném přístupu k informacím (viz také Korbel, František a kol. 2004. Právo na informace. Komentář. Praha: Linde, s. 108-110; Kužílek, Oldřich – Žantovský, Michael. 2002. Svoboda informací. Svobodný přístup k informacím v právním řádu České republiky. Praha: Linde).

[12] Nicméně lze si představit i situace, kdy by povinný subjekt určitou informací disponoval a ta by se přitom vůbec netýkala jeho působnosti. Např. kdyby žadatel po Státním úřadu pro jadernou bezpečnost či po Českém báňském úřadu žádal poskytnutí informací obsažených v knize Krakatit od Karla Čapka, pak by samozřejmě bylo na místě takovou žádost odložit podle § 14 odst. 5 písm. c) citovaného zákona, byť by se tato kniha fyzicky nacházela v knihovnách uvedených správních orgánů. Situace tohoto charakteru však v nyní posuzovaném případě zjevně nenastala. Závěr, podle nějž se územní plán VÚC BSRA nikterak nevztahuje k působnosti Magistrátu města Brna, odboru územního plánování a rozvoje, je projevem přehnaného formalismu a odporuje požadavku ústavně konformního výkladu zákona o svobodném přístupu k informacím.



Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2018, č. j. 5 A 128/2015 - 49-54

(citace)

Jestliže ústav takovými daty disponuje, nelze přijmout závěr zastávaný žalovaným, že se nejedná o informace vztahující se k jeho působnosti. Pojem informace vztahující se k působnosti povinného subjektu, zakotvený v § 2 odst. 1 informačního zákona, je třeba vykládat tak, že k působnosti povinného subjektu se vztahují zpravidla všechny informace, které má objektivně k dispozici (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 5. 2009, č. j. 1 As 29/2009-59). Přitom informace, které je povinný subjekt zavázán poskytnout, jsou takové informace, které jsou v dispozici povinného subjektu k okamžiku podání žádosti (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2011, č. j. 6 As 33/2011-83), což požadované informace nesporně byly. Soud odmítá konstrukci žalovaného, že věcný rozsah informačního zákona zahrnuje pouze takové informace, které mají veřejnoprávní charakter. Naopak povinnost povinných subjektů poskytovat informace je daleko širší, neboť, i když určitou informací nemají povinnost disponovat, ale přesto se taková informace nachází fakticky v jejich dispozici, jsou povinny ji poskytnout, pokud není dána některá ze zákonných výluk (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2015, č. j. 6 As 136/2014-41, č. 3223/2015 Sb. NSS). Zjednodušeně řečeno, podstatné je prakticky jen to, zda povinný subjekt určité informace má ve své dispozici (popř. je povinen je mít), aby se jednalo o informace ve smyslu informačního zákona.



Rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 44 Ca 179/2002

(citace)

(...) povinné subjekty mají úplnou informační povinnost, to znamená, že okruh informací, z něhož musejí poskytovat, je úplný, musí poskytovat informace ze všeho, co mají nebo by měly mít. Je to odůvodněno skutečností, že ve vztazích, ve kterých povinný subjekt vystupuje, dochází k nakládání s veřejnými prostředky. Princip přístupu k informacím znamená možnost podívat se na údaje, které na úřadě „leží", s nimiž úřad pracuje. Úřad tedy poskytuje ty informace, které má. To je definováno pojmem „informace vztahující se k působnosti". Informací se míní to, co v okamžiku dotazu je, anebo má být, v úřadu k dispozici.

// Obdobný názor byl vysloven též např. v rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 5 Ca 80/2003