1) Nález Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 1206/14

(sbírka)

K rozvrhu práce soudů a právu na zákonného soudce

Rozvrh práce představuje jeden z nástrojů, jimiž se v praxi realizuje právo na zákonného soudce. Ústavní soud opakovaně judikuje, že základní právo na zákonného soudce (tj. příslušnost soudu a soudce) není vyčerpáno toliko zákonným vymezením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu [§ 9 až 12, § 84 až 89a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. s. ř.")] ani pouhým zákonným vymezením obsazení soudu [§ 36 až 36c o. s. ř., § 9 odst. 2 a 3, § 12 odst. 2 a 3, § 15 odst. 2 o. s. ř. a § 27 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)]. Pro obecné soudy je rozvrh práce „zákonem", základním kamenem jejich rozhodovací činnosti (jde o lex specialis ve vztahu k obecně stanoveným pravidlům příslušnosti soudu a soudce). I takový akt je však zapotřebí správně a adekvátně interpretovat ve smyslu posuzované problematiky – konkrétně ve věci řešené základní hmotněprávní otázky. Tak je tomu i v případě nyní projednávané věci, kdy rozvrh práce senátů 1 Co a 3 Co Vrchního soudu v Praze (autorskoprávní spory) je vymezen úžeji ve vztahu k obecněji vymezené „ochraně duševního vlastnictví", tedy k agendě patřící do působnosti senátu 3 Cmo. Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že se správné přidělení věci podle rozvrhu práce soudu stává někdy „hraničním" problémem, závislým na odpovídajícím použití a výkladu hmotného práva. V posuzované věci však má za to, že již vzhledem k jasně vymezenému „prvotnímu" předmětu sporu, jímž je střet dvou licenčních smluv (což ostatně konstatoval samotný vrchní soud, viz bod 3 níže), dosáhlo porušení čl. 38 odst. 1 Listiny, též s ohledem na časový rozsah potenciálního výkonu práva (od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2018), ústavněprávní intenzity. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka dodržela též podmínku včasnosti uplatnění námitky porušení práva na zákonného soudce. Z obsahu spisu plyne, že o přidělení věci senátu 3 Cmo se stěžovatelka dozvěděla až v okamžiku doručení rozhodnutí vrchního soudu a efektivně brojit proti přidělení věci v rozporu s pravidly tehdy účinného rozvrhu práce soudu mohla až nyní podanou ústavní stížností.



2) Nález Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 1171/14

(sbírka)

K rozvrhu práce soudů a právu na zákonného soudce

Rozvrh práce představuje jeden z nástrojů, jimiž se v praxi realizuje právo na zákonného soudce. Ústavní soud opakovaně judikuje, že základní právo na zákonného soudce (tj. příslušnost soudu a soudce) není vyčerpáno toliko zákonným vymezením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu [§ 9 až 12, § 84 až 89a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. s. ř.")] ani pouhým zákonným vymezením obsazení soudu [§ 36 až 36c o. s. ř., § 9 odst. 2 a 3, § 12 odst. 2 a 3, § 15 odst. 2 o. s. ř. a § 27 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)]. Pro obecné soudy je rozvrh práce „zákonem", základním kamenem jejich rozhodovací činnosti (jde o lex specialis ve vztahu k obecně stanoveným pravidlům příslušnosti soudu a soudce). I takový akt je však zapotřebí správně a adekvátně interpretovat ve smyslu posuzované problematiky – konkrétně ve věci řešené základní hmotněprávní otázky. Tak je tomu i v případě nyní projednávané věci, kdy rozvrh práce senátů 1 Co a 3 Co Vrchního soudu v Praze (autorskoprávní spory) je vymezen úžeji ve vztahu k obecněji vymezené „ochraně duševního vlastnictví", tedy agendě patřící do působnosti senátu 3 Cmo. Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že se správné přidělení věci podle rozvrhu práce soudu stává někdy „hraničním" problémem, závislým na odpovídajícím použití a výkladu hmotného práva. V posuzované věci však má za to, že již vzhledem k jasně vymezenému „prvotnímu" předmětu sporu, jímž je střet dvou licenčních smluv (což ostatně konstatoval samotný vrchní soud, viz dále bod 3), dosáhlo porušení čl. 38 odst. 1 Listiny ústavněprávní intenzity.