Usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2017, č. j. 4 As 165/2016 - 46

(citace)

pokud správní orgán ve výrokové části rozhodnutí neuvede všechna ustanovení, která zakládají porušenou právní normu, bude třeba v každém jednotlivém případě posoudit závažnost takovéhoto pochybení. Při úvahách, zda je neuvedení určitého ustanovení ve výrokové části odstranitelné interpretací rozhodnutí, bude významné zejména to, zda jasné vymezení skutku ve výroku rozhodnutí dovoluje učinit jednoznačný závěr, jakou normu pachatel vlastně porušil. Důležité bude též to, jaká ustanovení ve výrokové části správní orgán uvedl, a jaká neuvedl. Ke zrušení rozhodnutí bude třeba přistoupit i tehdy, nebude-li chybějící ustanovení zmíněno ani v odůvodnění rozhodnutí.

(...)

Podstatou odkazujícího ustanovení je to, že kompletní (plnohodnotná) norma je obsažena ve vícero ustanoveních jednoho nebo více právních předpisů. Z toho logicky plyne, že by správní orgán měl v rozhodnutí uvést veškerá ustanovení, která ve svém celku tvoří aplikovatelnou normu (bod [22] citovaného usnesení). Pachatel deliktu musí nejen vědět, za jaké jednání (ve smyslu popisu relevantního skutku) je trestán, ale též to, jak toto jednání správní orgán právně kvalifikuje. Někdy může nesouhlas pachatele spočívat nikoliv v tom, že se nedopustil jednání popsaného ve skutkové větě výroku, ale v tom, jak toto jednání správní orgán právně kvalifikoval (bod [17] citovaného usnesení). Rozšířený senát dospěl v souladu s názorem předkládajícího senátu k závěru, že správní orgán musí ve výrokové části rozhodnutí uvést všechna ustanovení, byť obsažená v různých právních předpisech, která tvoří v souhrnu právní normu odpovídající skutkové podstatě správního deliktu. Musí tedy rovněž uvést ustanovení odkazující i ve stejném zákoně obsažená ustanovení odkazovaná, stejně jako musí eventuálně uvést normu blanketní a ustanovení jiného právního předpisu, které na normu blanketní navazuje (bod [21] citovaného usnesení).

(...)

Významem výroku v rozhodnutí o správních deliktech se rozšířený senát v minulosti již zabýval. V usnesení ve věci AQUA SERVIS (cit. v bodě [11] shora) uvedl, že smyslem právních požadavků na vymezení předmětu řízení ve výroku rozhodnutí o správním deliktu je specifikovat delikt tak, aby sankcionované jednání nebylo zaměnitelné s jednáním jiným. V rozhodnutí trestního charakteru, kterým je i rozhodnutí o jiném správním deliktu, je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen. To lze zaručit jen konkretizací údajů obsahující popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným. Taková míra podrobnosti je nezbytná pro vyloučení dvojího postihu pro týž skutek, pro vyloučení překážky věci rozhodnuté a rovněž pro zajištění řádného práva na obhajobu v případě podaného odvolání. Vydané rozhodnutí musí již ve výroku jednoznačně určit, čeho se pachatel dopustil a v čem jím spáchaný delikt spočívá. Rozšířený senát proto odmítl úvahu, že postačí, jsou-li podstatné náležitosti výroku rozhodnutí o správním deliktu uvedeny až v odůvodnění rozhodnutí. „Identifikace skutku neslouží jen k vědomosti pachatele o tom, čeho se měl dopustit a za jaké jednání je sankcionován", uvedl rozšířený senát. „Řádně formulovaný výrok, v něm na prvním místě konkrétní popis skutku, je nezastupitelnou částí rozhodnutí; toliko z něj lze zjistit, zda a jaká povinnost byla porušena a jaké opatření či sankce byla uložena, pouze porovnáním výroku lze usuzovat na existenci překážky věci rozhodnuté, jen výrok rozhodnutí (a nikoliv odůvodnění) může být vynucen správní exekucí apod."




Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 3. 2019, č. j. 48 A 69/2017 - 23

(citace)

43. Z citovaného výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně je zřejmé, že obsahuje odkazující
normu § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu a část z odkazovaných ustanovení, tj. § 125f
odst. 2 zákona o silničním provozu, zbývající část z odkazovaných ustanovení však ve výroku
rozhodnutí správního orgánu I. stupně chybí. Ve výroku by měla být uvedena všechna zákonná
ustanovení, tj. § 10 odst. 3, § 125f odst. 1, 2, 3 ve spojení s § 27 odst. 1 písm. c) a § 4 písm. c)
zákona o provozu na pozemních komunikacích. Samotné ustanovení § 125f odst. 2 zákona
o silničním provozu neupravuje, co je neoprávněným zastavením nebo stáním, navíc je podle něj
možné právní předpisy porušit i jiným způsobem, proto je nezbytné, aby výrok rozhodnutí
obsahoval v projednávaném případě především odkaz na ustanovení § 27 odst. 1 písm. c) a § 4
písm. c) zákona o silničním provozu.
44. Soud zvažoval závažnost pochybení ve výroku rozhodnutí v souladu se závěry usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2017, č. j. 4 As 165/2016-46.
S ohledem na to, že z výroku rozhodnutí není vůbec zřejmé, jakou normu žalobce porušil,
a neplyne z ní tedy ani to, že se delikt žalobce týká neoprávněného zastavení nebo stání na
přechodu pro chodce a nerespektování konkrétní dopravní značky, dospěl soud k závěru, že se
jedná o závažnou procesní vadu ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s., která činí rozhodnutí
správního orgánu I. stupně nezákonným a tím i napadené rozhodnutí žalovaného, neboť toto
rozhodnutí jako správné potvrdil.