Nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. IV. ÚS 30/97

(citace)


Ústavní soud je toho názoru, že by bylo v rozporu s principy právního státu založeného na úctě k právům občanů (čl. l Ústavy) vykládat pozdější aktivitu Obvodního úřadu pro Prahu 10, který je - stejně tak jako Magistrát hlavního města Prahy - orgánem správním, a jako takový je ze zákona také povinen chránit práva a zájmy občanů [§ 3 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád)] a občanům poskytovat pomoc a poučení, aby pro neznalost právních předpisů neutrpěli v řízení újmu (§ 3 odst. 2 citovaného zákona), v neprospěch stěžovatele. Ústavní soud proto uzavírá, že v daném případě je třeba vycházet ze závěru, že právní účinky uplatnění nároku na vydání pozemku dne 28. 1. 1993 u Obvodního úřadu pro Prahu 10, přes nutnost postoupení věci Magistrátu hlavního města Prahy, zůstaly zachovány. Pokud tedy orgány veřejné moci vycházely v daném případě z názoru opačného a zamítly návrh stěžovatele pouze s odůvodněním, že nebyl uplatněn ve lhůtě u příslušného orgánu, neposkytly zatím jeho právům dostatečnou ochranu garantovanou v čl. 36 odst. l Listiny.



Nález Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 324/99

(citace)

Městský úřad v H. B., jemuž bylo příslušné podání stěžovatele doručeno dne 21. 12. 1992, nenáleží do soustavy pozemkových úřadů (viz výše) a není tedy v souzené věci věcně příslušným správním orgánem. Správním orgánem však Městský úřad v H.B. nepochybně je v oblasti přenesené působnosti, v níž vykonává státní správu s výjimkou věcí, které patří do působnosti komise nebo zvláštního orgánu [srov. ustanovení § 21 a násl. a § 58 odst. 3 písm. b) zákona obcích].

Ústavní soud se proto domnívá, že Městský úřad v H.B. jako správní orgán měl s ohledem na ustanovení odst. 1 věta druhá a odst. 2 věta druhá § 3 správního řádu - podle nichž je správní orgán povinen mimo jiné chránit práva a zájmy občanů (fyzických osob) a také jim poskytovat pomoc a poučení, aby pro neznalost právních předpisů neutrpěli v řízení újmu - postupovat v souladu s ustanovením § 20 správního řádu a jako věcně nepříslušný správní
orgán stěžovatelovo podání neprodleně postoupit příslušnému pozemkovému úřadu a stěžovatele o tom uvědomit. Pokud tak Městský úřad v H.B. nepostupoval a stěžovatelem učiněné podání příslušnému pozemkovému úřadu postoupil až dopisem ze dne 24. 2. 1993 (doručeném 25. 2. 1993), bylo by - podle názoru Ústavního soudu - v rozporu se zásadami správního řízení vykládat tento postup správního orgánu v neprospěch a k tíži stěžovatele. Ostatně Ústavní soud již judikoval (srov. sp. zn. IV. ÚS 30/97 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 11. Vydání 1. Praha, C.H.Beck 1999, str. 139 a násl.), že by bylo v rozporu s principy právního státu založeného na úctě k právům (čl. 1 Ústavy ČR) přičítat k tíži a v neprospěch oprávněné osoby fakt, že k postoupení včas uplatněného restitučního nároku podle zákona o půdě došlo ze strany věcně a místně nepříslušného správního orgánu příslušnému po uplynutí zákonem stanovené lhůty k uplatnění nároku.



Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2017, č. j. 10 Azs 207/2017 - 41

(citace)

Podle § 12 správního řádu dojde-li podání správnímu orgánu, který není věcně nebo místně příslušný, bezodkladně je usnesením postoupí příslušnému správnímu orgánu a současně o tom uvědomí toho, kdo podání učinil. Z judikatury přitom vyplývá, že v případě postoupení podle § 12 lze účinky podání odvolání spojovat již s okamžikem, kdy bylo podání nepříslušným orgánem odesláno, nikoliv až se dnem, kdy bylo věcně a místně příslušnému orgánu doručeno (srov. rozsudek NSS ze dne 9. 1. 2008, čj. 2 As 47/2007-53 nebo shora cit. rozsudek čj. 5 As 26/2009-71, srov. též usnesení NS ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1167/2009). V posuzovaném případě by tedy pro zachování odkladných účinků muselo být odvolání žalovanou odesláno nejpozději 20. 12. 2016, tedy týž den, kdy bylo žalované doručeno (bylo však odesláno až 22. 12. 2016).

Stěžovatel tvrdí, že žalovaná porušila povinnost jeho podání bezodkladně postoupit správnímu orgánu I. stupně (viz § 12 správního řádu). V nyní řešeném případu by pro procesní úspěch stěžovatele bylo potřeba, aby bezodkladně znamenalo rozmezí několika hodin (NSS blíže nezkoumal tvrzení stěžovatele, že zásilka byla doručena žalované již v dopolední poště). Tato představa stěžovatele je však neudržitelná. Ustanovení § 12 správního řádu představuje co do svého účelu konkretizaci obecného principu dobré správy, resp. vstřícnosti (§ 4 správního řádu), tedy příkaz správnímu orgánu, aby pomohl chránit práva účastníka řízení, který pochybil a adresoval své podání nesprávnému orgánu. Rozhodujícím faktem ale zůstává, že to byl stěžovatel, kdo pochybil, a povinnost správního orgánu podle § 12 nelze absolutizovat způsobem předestřeným v kasační stížnosti. Administrace příchozí a odchozí pošty není v podmínkách správního úřadu úkonem natolik banálním, aby bylo možno bezpodmínečně trvat na postoupení podání tentýž den (je třeba brát v úvahu dělbu práce, dodržování interních předpisů atd.).

Z dosavadní judikatury dále plyne, že pokud by nepříslušný orgán ve lhůtě určené k podání odvolání zjistil, že odvolání bylo podáno u tohoto nepříslušného orgánu, a orgán příslušný k podání odvolání by mu byl zároveň znám, avšak přesto by odvolání příslušnému orgánu nepostoupil, nýbrž by úmyslně vyčkal na uplynutí lhůty k podání odvolání určené, znamenalo by následné zamítnutí odvolání pro opožděnost natolik extrémní výklad zákona, že by vybočil z mezí ústavnosti (srov. např. nález ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. I. ÚS 324/99 a shora citovaný rozsudek čj. 2 As 47/2007-53). O takovýto exces se však v nynějším případě zjevně nejedná. Tvrzení stěžovatele, že žalovaná postoupení odvolání odkládala „zjevně s cílem chybu žalobce zneužít", je nepodložené.

V rozsudku čj. 2 As 47/2007-53 se NSS zabýval skutkově téměř totožným problémem a výslovně v něm uvedl: „Stěžovatel byl o tom, kde lze odvolání podat, řádně poučen v prvostupňovém rozhodnutí, přesto podal odvolání u orgánu nepříslušného. Tomu bylo odvolání doručeno dne 4. 5. 2006, tedy poslední den lhůty. Za takové situace nelze žalovanému vytýkat, že nestihl odvolání postoupit příslušnému orgánu ještě týž den, obzvláště pokud se přihlédne k tomu, že se jednalo o podání relativně obsáhlé a nikoliv zcela přehledné. Především však nebyl v postupu žalovaného shledán žádný exces ani svévůle do té míry, že by žalovaný záměrně oddálil postoupení odvolání orgánu k tomu příslušnému se záměrem, aby lhůta k tomu určená byla promeškána. Naopak – byl to stěžovatel, kdo přes poučení podal odvolání u nepříslušného orgánu, a tedy musí nést procesní důsledky z toho plynoucí." Od těchto závěrů nemá NSS důvod k odchýlení ani v tomto případě



Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 1. 2008, č. j. 2 As 47/2007 - 53

(citace)

Pokud by nepříslušný orgán ve lhůtě určené k podání odvolání zjistil, že odvolání bylo podáno u nepříslušného orgánu a orgán příslušný k podání odvolání by mu byl zároveň znám, avšak přesto by odvolání příslušnému orgánu nepostoupil, nýbrž by úmyslně vyčkal na propadnutí lhůty k podání odvolání určené, znamenalo by následné zamítnutí odvolání pro opožděnost natolik extenzivní výklad zákona, že by vybočil z mezí ústavnosti (podle čl. 1 Ústavy je Česká republika demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana). Takovýto závěr lze opřít i o nález Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. I. ÚS 324/99, Sb. n. u. ÚS, Svazek č. 20, nález č.156, str.105; částečně pak i o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2007, č. j. 8 As 38/2005 - 91, dostupný z www.nssoud.cz. K takovémuto excesu však v souzeném případě nedošlo. Stěžovatel byl o tom, kde lze odvolání podat, řádně poučen v prvostupňovém rozhodnutí, přesto podal odvolání u orgánu nepříslušného. Tomu bylo odvolání doručeno dne 4. 5. 2006, tedy poslední den lhůty. Za takové situace nelze žalovanému vytýkat, že nestihl odvolání postoupit příslušnému orgánu ještě týž den, obzvláště pokud se přihlédne k tomu, že se jednalo o podání relativně obsáhlé a nikoliv zcela přehledné. Především však nebyl v postupu žalovaného shledán žádný exces ani svévůle do té míry, že by žalovaný záměrně oddálil postoupení odvolání orgánu k tomu příslušnému se záměrem, aby lhůta k tomu určená byla promeškána. Naopak – byl to stěžovatel, kdo přes poučení podal odvolání u nepříslušného orgánu, a tedy musí nést procesní důsledky z toho plynoucí. Žalovaný sice pochybil, pokud o postoupení odvolání stěžovatele neinformoval, nesplnění této informační povinnosti však nemá vliv na zákonnost rozhodnutí o zamítnutí opožděného odvolání.



Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 5. 2015, č. j. 57 A 17/2014 - 83

(zveřejněná právní věta)

Je-li podání v rozporu s § 37 odst. 6 správního řádu učiněno u nepříslušného orgánu, má tento povinnost je podle § 12 téhož zákona bezodkladně postoupit správnímu orgánu příslušnému. Bezodkladným postoupením je nutno rozumět postoupení podání bez zbytečného odkladu poté, co správní orgán skutečnost, že není věcně či místně příslušný, zjistí, což nemusí nastat ihned poté, co správní orgán podání obdrží.
comments powered by Disqus