Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2007, sp.zn. 3 Tdo 748/2007

// srov. též rozhodnutí Ústavního soudu České republiky sp. zn. I. ÚS 554/04, sp. zn. II. ÚS 7/2003 a sp.zn. II. ÚS 445/98

Je povinností obecných soudů využít všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje, k tomu, aby vedle práva na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Úvahy obecných soudů o trestu, případně přímo o trestním stíhání v souvislosti s dobou, která uplynula od spáchání trestných činů, s ohledem na délku trestního řízení, musí být strukturovány do tří rovin. Jednak je to rovina úvah opírajících se o trestně právní předpisy, dále test proporcionality plynoucí z imperativu právního státu a v něm chápané osobní svobody (rovina ústavní), a nakonec promítnutí délky řízení do případně ukládaného trestu (rovina Úmluvy o mezinárodněprávní odpovědnosti).



Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2011, č. j. 11 Kse 21/2009 - 84

Rovněž délka kárného řízení je relevantním kritériem při zvažování výše uloženého trestu, jelikož již samotná existence kárného řízení negativně zasahuje právní sféru obviněného. Přitom je lhostejno, zda téměř tři roky dlouhé trvání tohoto řízení je zapříčiněno legislativní změnou, rychlostí řízení u Ústavního soudu anebo jinými faktory, nezávislými na obviněném. Podstatná je právě okolnost, že k dlouhodobosti zásahu do právní sféry obviněného došlo nikoliv v důsledku jeho např. účelových obstrukcí, nýbrž zapříčiněním veřejné moci. Soud proto ctí zásadu, podle níž postupem času slábne obvinění a nebezpečnost spáchaného protiprávního činu.