Rozsudek KS v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 30. 4. 2018, č. j. 72 A 37/2017 - 23

(citace)

Institut zneužití práva není v českém právním řádu výslovně upraven. Aplikací tohoto institutu ve správním řízení se Nejvyšší správní soud zabýval například v rozsudku č. j. 1 Afs 107/2004-48 a zdůraznil, že „[z]neužitím práva je situace, kdy někdo vykoná své subjektivní právo k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku nedovoleného, je jenom zdánlivě dovolené. Výkonu práva, který je vlastně jeho zneužitím, proto soud neposkytne ochranu.“ V tomto rozsudku soud rovněž konstatoval, že institut zákazu zneužití subjektivních práv představuje materiální korektiv formálního pojímání práva, jehož prostřednictvím se do právního řádu vnáší hledisko spravedlnosti. Zákon, jenž je ze své povahy obecný, nemůže pojmově pamatovat na všechny myslitelné životní situace, které mohou za jeho účinnosti nastat. V důsledku toho se může stát, že určité chování formálně – ve skutečnosti ovšem pouze zdánlivě, odpovídá dikci právního předpisu, avšak zároveň je pociťováno jako zjevně nespravedlivé, neboť v rozporu se základními hodnotami a s rozumným uspořádáním společenských vztahů působí společnosti újmu. Takové chování není výkonem subjektivního práva, ale jeho zneužitím. Zákaz zneužití práva však musí být chápán jako výjimka z pravidla.

Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení č. j. 1 As 70/2008-74 dovodil, že „[z]ákaz zneužití práva je pravidlo českého vnitrostátního práva, včetně práva veřejného, které vyplývá z povahy České republiky jako materiálního právního státu založeného na určitých vůdčích hodnotách, k nimž vedle úcty ke svobodě jednotlivce a ochraně lidské důstojnosti patří mimo jiné i úcta k harmonickému sociálnímu řádu tvořenému právem a odepření ochrany jednání, které práva vědomě a záměrně využívá v rozporu s jeho smyslem a účelem. […] [Z]ákaz zneužití práva je v jistém smyslu ultima ratio, a proto musí být uplatňován nanejvýš restriktivně a za pečlivého poměření s jinými obdobně důležitými principy vlastními právnímu řádu, zejména principem právní jistoty, s nímž se - zcela logicky - nejvíce střetává“.

Zneužití práva v přestupkovém řízení řešil Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 1 As 27/2011- 81, ve kterém se zabýval otázkou, zda volba zástupce z Kuvajtu pro řízení o přestupku může představovat zneužití práva na zastoupení. Uvedl, že [j]ednání směřující ke zneužití práva musí být dostatečně prokázáno. V takovém případě pak rozhodující subjekt nemusí poskytnout právnímu jednání účastníka řízení ochranu - nepřizná mu účinky. […] Vždy však bude nezbytné vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu.“

Zákon v případě projednání přestupku stanovuje nepřekročitelný časový limit směřující vůči státu. Stát musí být v této lhůtě připraven spravedlnost vykonat, a to prostřednictvím příslušných správních orgánů. Podle § 20 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“), platí, že přestupek nelze projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok. Přestože tato objektivní lhůta směřuje především vůči státu jako ochrana obviněného, váže nejen stát samotný, ale vztahuje se i na postavení obviněného v řízení, a to v tom smyslu, že nepokrývá překážky, na které stát v průběhu řízení nemá vliv. Jestliže jsou překážky, které brání státu navzdory jeho snaze věc ve stanovené lhůtě pravomocně skončit, v extrémním rozporu s účelem řízení o přestupku (§ 1 zákona o přestupcích), svou podstatou porušují nejen zákon, ale současně i podmínky spravedlivého procesu (stanoveného postupu), jež vyplývají z ústavního pořádku (čl. 36 odst. 1 Listiny). Sem spadá např. jednání nesoucí zřetelné snahy procesní obstrukce a jednání, které ačkoli takové znaky postrádá, sleduje mimoprocesní cíle (viz výše citované usnesení rozšířeného senátu č. j. 1 As 70/2008-74).

Lze tedy shrnout, že institut zneužití práva je možné použít pouze ve zcela výjimečných situacích a jednání směřující ke zneužití práva musí být v konkrétním případě dostatečně prokázáno.