Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2008, č. j. 1 Ans 2/2008 - 52

(citace)
I. O vydání rozhodnutí ve správním řízení za právního stavu do konce roku 2005 (správní řád z roku 1967) se jednalo teprve tehdy, pokud stejnopis písemného vyhotovení rozhodnutí byl předán k doručení, popřípadě byl učiněn jiný úkon směřující k jeho doručení za situace, kdy ústní vyhlášení rozhodnutí nemělo účinky oznámení nebo rozhodnutí nebylo v souladu se zákonem vyhlášeno veřejnou vyhláškou.
II. Žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podanou podle § 79 a násl. s. ř. s. se nelze domáhat pouhého doručení již vydaného rozhodnutí správního orgánu.
III. Pokud je rozhodnutí vydáno, eventuální nedostatek oznámení rozhodnutí některému z účastníků není nedostatkem vydání rozhodnutí, nýbrž je nedostatkem v oznámení již vydaného rozhodnutí tomuto účastníkovi řízení. Ochrany svých práv se takovýto účastník mohl domáhat ve správním řízení podle správního řádu z roku 1967 podáním odvolání ve správním řízení, neboť samotné rozhodnutí doposud nenabylo právní moci, a lhůta k podání odvolání tak byla ve vztahu k takovémuto účastníkovi zachována.
IV. Za situace, kdy jinak nestanovil zvláštní zákon, musel správní orgán podle správního řádu z roku 1967 oznámit rozhodnutí doručením do vlastních rukou známým účastníkům řízení, ledaže takovéto osoby byly neznámého pobytu. Veřejnou vyhláškou mohl správní orgán doručit rozhodnutí vůči všem ostatním účastníkům řízení, a to například i tehdy, pokud účastníkem řízení mohl být v podstatě kdokoliv, ovšem vyjma těch osob, které správní řízení samy iniciovaly.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 7. 2018, č. j. 2 As 93/2016 - 138

(zveřejněná právní věta)
Orgány veřejné moci jsou povinny doručovat těm osobám a takovými způsoby, jak to stanoví zákon. Nesprávný postup správního orgánu při doručování písemností dle § 19 odst. 4 správního řádu (doručování poštou namísto e-mailem) tedy může být podle okolností nezákonným zásahem dle § 82 s.ř.s. Jakkoli půjde o situace spíše v reálném životě ojedinělé, může nesprávné doručování pro toho, komu bylo doručováno, představovat nadměrnou administrativní zátěž, kterou není povinen snášet. Taková zátěž pak může zcela výjimečně vést i ke vzniku materiální újmy, například proto, že ten, komu bylo nesprávně doručováno, vynaloží v souvislosti s doručováním prostředky, které by jinak nevynaložil.
3) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2017. č. j. 3 As 166/2016 - 36

(citace)
Co se týče premisy druhé, tedy principu subsidiarity zásahové žaloby ve vztahu k žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu a k žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, je nutno nejprve připomenout, že řízení ve správním soudnictví je ovládáno zásadou dispoziční, a proto je rozhodující způsob, jakým sám žalobce svůj návrh vymezil. Žalobce je pánem sporu (dominus litis) a záleží výhradně na něm, zda bude spor vůbec zahájen, jaké námitky budou v řízení uplatněny, vydání jakého rozhodnutí se bude domáhat, případně zda bude spor předčasně ukončen. Je tedy výlučně na žalobci, aby zvolil, jaké formy ochrany se domáhá a čeho se v řízení dožaduje.
V nyní posuzované věci žaloba směřovala expressis verbis na vyslovení zákazu další indolence žalovaného při doručování jeho rozhodnutí, respektive na vydání rozsudku, kterým by bylo deklarováno, že nedoručení tohoto rozhodnutí na e-mailovou adresu zástupce stěžovatelky, je nezákonným zásahem. Tím stěžovatelka vymezila předmět řízení a z takto zvolené formulace žalobního petitu bylo třeba při hodnocení podaného návrhu vycházet. Jestliže se tedy stěžovatelka domáhala svého práva na oznámení rozhodnutí a nikoliv ochrany proti rozhodnutí samému (odklizení rozhodnutí), nelze jí vnucovat užití jiného typu žaloby, měla-li za to, že v jiném žalobním řízení nemůže být jí tvrzený zásah do jejích práv, odstraněn.
S krajským soudem lze souhlasit v tom, že vůle žalobkyně (stěžovatelky) rozhodnout se, v jakém procesním režimu chce svá práva hájit, je (minimálně v té části, kde není navrhováno vydání deklaratorního výroku) z procesního hlediska limitována subsidiární povahou zásahové žaloby, vyplývající z dikce § 85, věty před středníkem s. ř. s., dle kterého žaloba je nepřípustná, lze-li se ochrany nebo nápravy domáhat jinými právními prostředky. Nejvyšší správní soud však nesouhlasí s názorem, že oním „jiným právním prostředkem" je krajským soudem zmiňovaná žaloba proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s.
Žalobce je pánem sporu (dominus litis) a záleží výhradně na něm, zda bude spor vůbec zahájen, jaké námitky budou v řízení uplatněny, vydání jakého rozhodnutí se bude domáhat, případně zda bude spor předčasně ukončen. Je tedy výlučně na žalobci, aby zvolil, jaké formy ochrany se domáhá a čeho se v řízení dožaduje.
V nyní posuzované věci žaloba směřovala expressis verbis na vyslovení zákazu další indolence žalovaného při doručování jeho rozhodnutí, respektive na vydání rozsudku, kterým by bylo deklarováno, že nedoručení tohoto rozhodnutí na e-mailovou adresu zástupce stěžovatelky, je nezákonným zásahem. Tím stěžovatelka vymezila předmět řízení a z takto zvolené formulace žalobního petitu bylo třeba při hodnocení podaného návrhu vycházet. Jestliže se tedy stěžovatelka domáhala svého práva na oznámení rozhodnutí a nikoliv ochrany proti rozhodnutí samému (odklizení rozhodnutí), nelze jí vnucovat užití jiného typu žaloby, měla-li za to, že v jiném žalobním řízení nemůže být jí tvrzený zásah do jejích práv, odstraněn.
S krajským soudem lze souhlasit v tom, že vůle žalobkyně (stěžovatelky) rozhodnout se, v jakém procesním režimu chce svá práva hájit, je (minimálně v té části, kde není navrhováno vydání deklaratorního výroku) z procesního hlediska limitována subsidiární povahou zásahové žaloby, vyplývající z dikce § 85, věty před středníkem s. ř. s., dle kterého žaloba je nepřípustná, lze-li se ochrany nebo nápravy domáhat jinými právními prostředky. Nejvyšší správní soud však nesouhlasí s názorem, že oním „jiným právním prostředkem" je krajským soudem zmiňovaná žaloba proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s.
Jestliže však stěžovatelka spatřovala pochybení žalovaného toliko v řádném nedoručení rozhodnutí o odvolání, a nikoli v rozhodnutí samém, je evidentní, že po ní nelze požadovat, aby toto rozhodnutí napadla žalobou v režimu části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s. Pokud by totiž tvrzení stěžovatelky odpovídalo realitě (zde však jde již o posouzení důvodnosti žaloby, nikoli její přípustnosti), je zřejmé, že případná nečinnost žalovaného při doručování rozhodnutí nemá s jeho zákonností přímou souvislost. Jestliže by toto rozhodnutí skutečně stěžovatelce nebylo v době rozhodování krajského soudu doručeno, nemohlo by ještě zasáhnout do sféry jejích veřejných subjektivních práv (§ 2 s. ř. s.) a v režimu žaloby proti správnímu rozhodnutí by tak nebyla splněna esenciální podmínka řízení; nelze již vůbec předjímat, zda by stěžovatelka shledala toto rozhodnutí nezákonným a rozhodla se jej podrobit (v jiném typu řízení, než je zásahová žaloba) soudnímu přezkumu. Odkazovat tedy za tohoto stavu stěžovatelku na obranu v podobě žaloby proti vydanému rozhodnutí pro pouhé obecné konstatování o primátu této žaloby oproti jiným žalobním typům, je tedy chybné.
4) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2015, č. j. 2 As 190/2014 - 52

(zveřejněná právní věta)
(Ne)doručení rozhodnutí o odvolání jednomu z účastníků řízení není pouhým procesním úkonem technicky zajišťujícím průběh řízení. Lze tedy proti němu brojit zásahovou žalobou podle § 82 a násl. s. ř. s.
(citace)
Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že nečinnostní žalobou podle § 79 odst. 1 a násl. s. ř. s. se žalobce může „domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení". Dovolání se soudní ochrany je tak omezeno na případy, v nichž má správní orgán ve správním řízení povinnost vydat rozhodnutí nebo má povinnost vydat osvědčení. Pravomoc soudu tak není založena proti jiné nečinnosti správního orgánu než takové, která spočívá v absenci vydání rozhodnutí ve věci samé nebo vydání osvědčení … Přesto, že pod pojem vydání rozhodnutí spadá i předání stejnopisu písemného vyhotovení k doručení, v daném případě je dle Nejvyššího správního soudu nutno mít za to, že tímto zákonodárce myslel předání prvního stejnopisu rozhodnutí tak, aby byla ukončena „jedna fáze správního řízení na úrovni správního orgánu, který rozhodnutí vydává… od této chvíle, tedy od vydání rozhodnutí, resp. platnosti správního rozhodnutí, je jím správní orgán, který ho učinil, vázán, a to tak že ho může změnit nebo jinak modifikovat jen zákonem stanoveným způsobem" (VEDRAL, J. Správní řád. Komentář. 2. vyd. Praha: Bova Polygon, 2012, s. 631 - 632). Nečinnostní žalobou se tak nelze domáhat předání stejnopisu rozhodnutí k doručení, pokud již byl alespoň jeden stejnopis rozhodnutí předán k doručení některému z účastníků řízení.
5) Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 8. 2016, č. j. 65 A 36/2016 - 31
(citace)
S ohledem na závěr rozsudku NSS ze dne 25. 6. 2015, č. j. 2 As 190/2014 55, publikovaného pod č. 3289/2015 Sb. NSS, že "doručení rozhodnutí není pouhým procesním úkonem technicky zajišťujícím průběh řízení, a tudíž lze proti němu brojit zásahovou žalobou," krajský soud vyhodnotil žalobu jako přípustnou, přičemž přihlédl také k neexistenci jiných právních prostředků obrany proti nedoručení rozhodnutí ve smyslu § 85 s.ř.s. S ohledem na trvající povahu předmětného zásahu vyhodnotil soud žalobu rovněž jako včasnou.
6) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2015, č. j. 10 As 180/2015 - 64
(citace)
Úspěšně lze nečinnostní žalobu uplatnit jen tehdy, nebylo-li rozhodnutí, které žalobce požaduje a k jehož vydání je správní orgán povinen, dosud vydáno. Nečinnostní žalobou se nelze domáhat doručení rozhodnutí, pokud již byl alespoň jeden stejnopis rozhodnutí předán k doručení některému z účastníků řízení, tedy rozhodnutí bylo dle § 71 správního řádu vydáno.
(...)
[19] Stěžovatel sice omezil důvody kasační stížnosti na to, že jeho rozhodnutí bylo zmocněnci žalobce řádně doručeno, zdejší soud nicméně s ohledem na výše uvedené přihlédl k tomu, že městský soud nesprávně aplikoval nečinnostní žalobu (§ 79 s. ř. s.) i na situaci, v níž se žalobce vlastně domáhal doručení správního rozhodnutí. Jinak řečeno, Nejvyšší správní soud nemůže přezkoumávat věcnou správnost rozsudku městského soudu a přitom ignorovat, že ve skutečnosti na danou skutkovou situaci nelze nečinnostní žalobu vůbec použít.
[20] Otázka vydání rozhodnutí je otázkou důvodnosti žaloby, kterou soudu přísluší řešit věcně, nikoliv v rámci zkoumání podmínek pro podání nečinnostní žaloby. I v případě, že rozhodnutí bylo vydáno, nelze bránit stěžovateli, který je názoru, že vydáno nebylo, aby se domáhal vydání rozhodnutí (viz rozsudek NSS ze dne 16. 1. 2015, čj. 2 As 172/2014-38).
[21] Po tom, co městský soud zjistil, že stěžovatel rozhodnutí o přestupku žalobce skutečně vydal a také jej doručoval, musel vzít v potaz, že žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu se žalobce může domáhat pouze toho, aby soud správnímu orgánu uložil povinnost vydat rozhodnutí (k vymezení pojmu vydání rozhodnutí viz § 71 správního řádu). Úspěšně lze tedy nečinnostní žalobu uplatnit jen tehdy, nebylo-li rozhodnutí, které žalobce požaduje a k jehož vydání je stěžovatel povinen, dosud vydáno. Nečinnostní žalobou se proto nelze domáhat doručení rozhodnutí, pokud již byl alespoň jeden stejnopis rozhodnutí předán k doručení některému z účastníků řízení, tedy rozhodnutí bylo dle § 71 správního řádu vydáno (k tomu viz rozsudek NSS ze dne 25. 6. 2015, čj. 2 As 190/2014-52, č. 3289/2015 Sb. NSS, body 25 a 26).
[22] Žalobce se proto nečinnostní žalobou nemohl úspěšně domoci vydání rozhodnutí, neboť stěžovatel již konečné rozhodnutí v jeho věci vydal. V rámci řízení o nečinnostní žalobě proto městský soud rozhodně nemohl učinit závěr o neúčinnosti vydání již vydaného konečného rozhodnutí. Městský soud zcela vykročil ze zákonných mezí řízení o nečinnostní žalobě.
7) Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2018, č. j. 29 A 298/2017 - 36
(zveřejněná právní věta)
O usnesení, které se dle § 76 odst. 3 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, pouze poznamená do spisu, se účastníci vyrozumí vhodným způsobem (např. ústní či telefonické sdělení, odeslání doporučeného či jen obyčejného dopisu, elektronické zprávy apod.). Není bezpodmínečně nutné, i když se jedná o postup nejvhodnější, aby účastníkům byl zasílán stejnopis takového usnesení (je ovšem příhodné, aby správní spis obsahoval doklad o vyrozumění). Není proto nezákonným zásahem dle § 82 a násl. s. ř. s., pokud účastníkovi řízení není zaslán stejnopis daného usnesení, pakliže o něm byl jiným vhodným způsobem vyrozuměn.
8) Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2018, č. j. 10A 205/2017 - 31-33
9) Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2018, č. j. 14 A 88/2018 - 21
10) Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2017, č. j. 9 A 1/2016 - 49
comments powered by Disqus
Judikátor

Judikatura na dosah ruky