SOUHRN: Neoprávněná evidence v informačním systému veřejné správy je trvajícím nezákonným zásahem
Posted on October 5th, 2016
1) Nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2004, sp. zn. II. ÚS 599/02
Spočívá-li zásah orgánu veřejné moci v evidenci daňového nedoplatku, jde o zásah svým charakterem trvající do okamžiku, kdy daňový nedoplatek přestane být na osobním daňovém účtu evidován. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti trvajícímu zásahu tak nemůže uplynout, dokud tento zásah trvá. Ústavní soud proto konstatuje, že ústavní stížnost byla podána ve lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu, přestože bylo zjištěno, že stěžovateli byla skutečnost, že je u něj evidován daňový nedoplatek a že jeho žádosti o vydání potvrzení o bezdlužnosti nelze vyhovět, oznámena již jinými, dřívějšími sděleními.
2) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2015, č. j. 1 As 151/2014 - 23
(citace)
Za zásah se běžně považují i záznamy a údaje vedené v určité veřejnoprávní evidenci. Například v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2010, č. j. 9 Aps 5/2010 – 81, zásah představovalo evidování stěžovatele v registru EUROCANET, neformální síti pro výměnu informací mezi členskými státy EU, týkajících se potencionálních podvodů typu „missing trader". Kategorie zásahu podle § 82 s. ř. s. je obdobná kategorii tzv. jiného zásahu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2013, č. j. 6 Aps 1/2013 – 51). Inspiraci v tom, co lze považovat za zásah, je proto možné hledat i v judikatuře Ústavního soudu. Například v nálezu ze dne 23. 11. 2004, sp. zn. II. ÚS 599/02, Ústavní soud jako zásah shledal evidenci daňového nedoplatku na osobním daňovém účtu stěžovatele.
Trvající zásah lze vymezit negativně tak, že nejde o zásah jednorázový nebo opakující se. Jde o stav vzniklý v minulosti, který je kontinuálně udržován. Z judikatury Nejvyššího správního soudu lze jako konkrétní příklady zásahů trvající povahy uvést nedostatečnou a neefektivní ochranu čistoty ovzduší (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2013, č. j. 6 Aps 1/2013 – 51) a jiné zásahy spočívající převážně v nezákonné nečinnosti správního orgánu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2013, č. j. 8 Aps 8/2012 – 28). Ústavní soud pak za trvající zásah považoval výše zmíněnou evidenci daňového nedoplatku na osobním daňovém účtu stěžovatele (viz nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. II. ÚS 599/02). V daném nálezu Ústavní soud uvedl: „Spočívá-li zásah orgánu veřejné moci v evidenci daňového nedoplatku, jde o zásah svým charakterem trvající do okamžiku, kdy daňový nedoplatek přestane být na osobním daňovém účtu evidován."
Stěžovatel byl v obdobné situaci, protože žalobou brojil proti evidování záznamů o jím spáchaných přestupcích a uložených sankcích. K jejich zaevidování došlo úkonem, který nemá formu rozhodnutí. Stěžovatel je od té doby nucen strpět, že registr řidičů obsahuje záznamy o přestupcích, které spáchal, včetně za ně uložených sankcí. Tento zásah bude trvat až do okamžiku, kdy registr řidičů nebude dané záznamy obsahovat. Proto jde podle Nejvyššího správního soudu o zásah trvající povahy. Městský soud vyšel z chybné konstrukce, protože za zásah, který stěžovatel napadá, považoval neprovedení výmazu z registru řidičů na základě požadavku stěžovatele. Podstata žaloby ale byla jiná. Stěžovatel výslovně uvedl, že se žalovaný „dopouští nezákonného zásahu (…) tím, že i nadále ponechává v registru řidičů údaje o přestupcích spáchaných v roce 1992 a 1994 a zároveň o zákazu činnosti spočívající v řízení motorových vozidel, jež byly uloženy v jejich důsledku". Povahu napadaného zásahu si proto městský soud špatně vyložil.
Protože jde o zásah trvající povahy, uplatní se pravidlo, které Nejvyšší správní soud dovodil v rozsudku ze dne 26. 6. 2013, č. j. 6 Aps 1/2013 – 51, a o které se opírá i stěžovatel, že lhůta pro podání žaloby na ochranu před zásahem správního orgánu podle § 84 odst. 1 s. ř. s. nemůže uplynout, dokud tento zásah trvá. Jinak řečeno, žaloba proti zásahu, který trvá v okamžiku podání žaloby, z povahy věci nemůže být opožděná. Nemůže u něj uplynout ani objektivní žalobní lhůta, protože poslední věta daného ustanovení („Nejpozději lze žalobu podat do dvou let od okamžiku, kdy pokračování 1 As 151/2014 – 25 k němu došlo") se uplatní jen v případě ukončených zásahu, zatímco k trvajícímu zásahu z povahy věci stále „dochází". V případě namítaného nezákonného evidování záznamů v registru řidičů proto není možné určit rozhodný okamžik pro počátek běhu lhůty pro podání žaloby podle § 84 odst. 1 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud také souhlasí se stěžovatelem, že v různou dobu může jednotlivec pociťovat újmu z namítaného nezákonného zásahu v rozdílné intenzitě. V určitém okamžiku totiž trvající zásah může překročit určité „meze únosnosti", pro které se žalobce rozhodne proti němu bránit soudně, byť se o existenci vlastního zásahu dozvěděl již dříve. Nejvyšší správní soud přitom neshledává důvod, proč by měl být žalobce v takovém případě sankcionován odmítnutím žaloby za to, že se proti předmětnému zásahu nebránil již v době, kdy pro něj tento byl méně rušivým, ale rozhodl se jej žalovat až následně, kdy se trvající zásah mohl ve sféře práv a povinností žalobce projevovat intenzivněji (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2013, č. j. 8 Aps 8/2012 – 28, či rozsudek ze dne 26. 6. 2013, č. j. 6 Aps 1/2013 – 51).
Běh času zde navíc nemá relevanci pouze z pohledu subjektivního vnímání žalobce, ale má významné dopady i pro objektivní posuzování přiměřenosti zásahu do jeho práv a tedy i zákonnosti zásahu. Proporcionalita napadeného zásahu se totiž může jevit jinak rok po spáchání přestupku a jinak například po dvaceti letech. S každým dalším týdnem, měsícem či rokem budou muset podobný zásah odůvodňovat vážnější a přesvědčivější důvody, odpovídající naléhavé společenské potřebě na jeho trvání (viz např. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 4. 12. 2008 ve věci S. a Marper proti Spojenému království, stížnost č. 30562/04, § 101; či rozsudek ze dne 26. 3. 1987 ve věci Leander proti Švédsku, stížnost č. 9248/81, § 58).
Stěžovatel se navíc proti namítanému nezákonnému zásahu žalovaného mohl rovnou bránit podáním žaloby k městskému soudu, nemusel se nejprve na žalovaného obracet s požadavkem na výmaz záznamů z registru řidiče. Jak ostatně ve svém vyjádření připouští i žalovaný, právní řád v tomto případě objektivně neposkytuje jiné právní prostředky nápravy. Žaloba stěžovatele proto byla podle § 85 s. ř. s. přípustná (k podmínkám přípustnosti žaloby podle § 85 s. ř. s. blíže viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2005, č. j. 1 Afs 16/2004 - 90; či rozsudek ze dne 16. 11. 2010, č. j. 9 Aps 5/2010 - 81). Stěžovateli proto nelze přičítat k tíži, že se na žalovaného se svou neformální žádostí obrátil. Snaha dosáhnout výmazu daných údajů u žalovaného nemá na běh lhůty pro podání žaloby žádný vliv. Z toho důvodu nelze ode dne doručení dopisu žalovaného, kterým žalobce informoval, že požadovaný výmaz nelze provést, odvíjet jakékoliv důsledky pro včasnost či opožděnost podané žaloby.
Městský soud se však povaze namítaného nezákonného zásahu vůbec nevěnoval. Odůvodnění jádra celého usnesení vtěsnal do tří odstavců, ve kterých se nad povahou namítaného zásahu nijak nepozastavil. Důvodem zjevně bylo špatně zvolené východisko v předmětu zásahu, jak byl popsán výše. Městský soud měl v návaznosti na správné vymezení zásahu posoudit jeho trvající charakter a dopady této skutečnosti na běh lhůt pro podání zásahové žaloby.
Městský soud proto ve výsledku odmítnutím žaloby nerespektoval ústavně zaručené právo stěžovatele na přístup k soudu. Právní úprava týkající se lhůt, ve kterých je možné se obracet na soud, má za cíl zajistit řádný výkon spravedlnosti a respektování principu právní jistoty (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2011, č. j. 5 Afs 11/2011 - 79). Jak uvedl Ústavní soud, smyslem institutu lhůty „je snížení entropie (neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích (což hraje zejména důležitou roli z hlediska 1 As 151/2014 dokazování v případech sporů), urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů. Tyto důvody vedly k zavedení lhůt již před tisíci lety." (viz nález Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 16/12).
Právní úprava lhůt či její aplikace by však neměly účastníkovi řízení zamezit ve využití určitého prostředku ochrany práv (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 28. 10. 1998 ve věci Pérez de Rada Cavanilles proti Španělsku, stížnost č. 28090/95, § 45). Stěžovatel, který byl po celou dobu zastoupen advokátem, sice mohl podobnému „nedorozumění" předejít, kdyby z procesní opatrnosti podal žalobu do 21. 3. 2014. To však nic nemění na skutečnosti, že lhůtu pro podání zásahové žaloby nezmeškal. Odmítnutí žaloby pro opožděnost v tomto případě znamená porušení zákazu denegationis iustitiae a porušení základního práva stěžovatele na přístup k soudu coby součásti jeho práva na spravedlivý proces (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2013, čj. 6 Aps 1/2013 – 51).
