Nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. III. ÚS 93/06

(citace)

Ani jinak nelze na žalobci při podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu rozumně požadovat, aby již dopředu - rovněž dokládal, že je jeho žaloba návrhem včasným, resp. aby předem oponoval všem představitelným rizikům jeho případné opožděnosti (a uváděl k tomu rozhodné „skutečnosti"), nemůže-li ostatně budoucí názor soudu v této otázce předjímat.



Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2010, č. j. 7 Afs 63/2010 - 65

(citace)

Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že je povinností správního soudu, pokud dospěje oproti žalobci k závěru, že napadené rozhodnutí bylo doručeno (oznámeno) žalobci v jiný den než v den jak bylo uvedeno v žalobě, a tato okolnost by měla mít za následek odmítnutí žaloby pro opožděnost, umožnit žalobci vyjádřit se k této okolnosti a navrhnout na podporu svých tvrzení důkazní prostředky. Teprve po té lze uvážit otázku včasnosti podané žaloby. Pokud tak krajský soud neučiní a bez dalšího žalobu odmítne, tak jak to učinil v této věci, zatíží své řízení vadou, která ve svém důsledku mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, resp. měla za následek, že o věci samé nebylo vůbec rozhodováno. Usnesení o odmítnutí žaloby založené na takové vadě řízení před krajským soudem Nejvyšší správní soud zruší pro jeho nezákonnost.

(...)

základním právem účastníků řízení je vyjádřit se před rozhodnutím ve věci k zásadním skutkovým okolnostem, na nichž rozhodnutí soudu závisí. Stejně tak je právem účastníků řízení předkládat (navrhovat) soudu důkazní prostředky svědčící jejich skutkovým i právním tvrzením obsaženým v žalobě. [...] Bylo proto naopak povinností krajského soudu, pokud došel k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí bylo stěžovatelce doručeno (oznámeno) ve skutečnosti v jiný den, než tato výslovně deklarovala v žalobě, aby jí spolu s řádným poučením (§ 37 odst. 5 s. ř. s. ve spojení s § 43 o. s. ř.) umožnil se k této okolnosti vyjádřit a předložit k tomuto svému skutkovému tvrzení relevantní důkazy.

Teprve pokud by stěžovatelka na výzvu soudu řádně nereflektovala, a své tvrzení o včasnosti žaloby nepodepřela důkazními návrhy, bylo by na místě její žalobu odmítnout. Tak tomu ale v této věci nebylo. Uvedené pochybení krajského soudu je proto nejen zatíženo vadou v řízení před krajským soudem, ale také ve svém důsledku, jak je přiléhavě poukazováno v kasační stížnosti, porušuje právo stěžovatelky na přístup k soudu ve smyslu ustanovení čl. 36 Listiny.



Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2010, č. j. 2 Afs 87/2009 – 131

(citace)

pokud byl v řízení před krajským soudem žalobce seznámen s důkazy žalovaného vyvracejícími žalobcem tvrzené okolnosti doručení správního rozhodnutí a tyto důkazy byly i předmětem jednání soudu, pak nelze s ohledem na § 109 odst. 5 s. ř. s. (tehdy § 109 odst. 4) uplatňovat nové důkazní prostředky ohledně okolností doručování až v řízení o kasační stížnosti, včetně případu, kdy byla žaloba odmítnuta pro opožděnost. Stěžovatel proto nebyl s kasační stížností úspěšný, neboť mu krajský soud poskytl dostatek prostoru pro zpochybnění závěrů o opožděnosti žaloby.



Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 1. 2019, č. j. 1 As 382/2018 - 39

(citace)

Ze shora uvedeného je proto nutno dovodit, že je vadou řízení s možným vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé, pokud soud bez dalšího sám zaujme stanovisko o opožděnosti podaného žalobního návrhu a žalobu odmítne, a to v případě, kdy počátek běhu lhůty pro podání žaloby určí odchylně od data tvrzeného v žalobě na základě skutečností, které nejsou v řízení postaveny jednoznačně.

V nyní projednávané věci krajský soud shora uvedené závěry nerespektoval; aniž by měl v řízení najisto postaven okamžik, od kterého běží lhůta k podání zásahové žaloby, či účastníkům řízení své pochybnosti předestřel a vyzval je k vyjádření se k nim, žalobu bez dalšího odmítl. Výsledek řízení byl pro jeho účastníky (včetně žalovaného) překvapivý. V důsledku předmětného postupu je veškerá argumentace týkající se včasnosti žaloby vznášena až v řízení o kasační stížnosti, aniž by bylo možné posoudit, jak by se k této argumentaci postavil krajský soud.

Krajský soud tak své řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o odmítnutí žaloby. Soud musí dát stěžovateli (a přiměřeně i žalovanému) možnost se k okolnostem včasnosti žaloby vyjádřit, na základě toho zvážit provedení dokazování, a teprve poté znovu posoudit otázku včasnosti. Nejvyšší správní soud se za této situace nemohl vyjadřovat k argumentaci obou účastníků týkající se počátku běhu lhůty pro podání žaloby (dle § 84 odst. 1 s. ř. s.), neboť by se tím dostal do situace, kdy by nepřezkoumával závěry krajského soudu, ale jeho činnost nahrazoval, což je zásadně v rozporu s principem řízení o kasační stížnosti. Obdobně nebylo možné se vyjádřit ani k ostatním otázkám vzneseným k meritu věci a nákladům řízení, neboť o těchto musí nejprve rozhodnout (bude-li to možné) krajský soud.

// Obdobně se Nejvyšší správní soud vyjádřil též v rozsudcích ze dne 23. 9. 2010, č. j. 5 Afs 31/2010 – 105, ze dne 27. 10. 2011, č. j. 6 Ads 123/2011 – 41, ze dne 31. 7. 2013, č. j. 1 As 43/2013 – 22, ze dne 6. 11. 2013, č. j. 1 As 71/2013 – 36, ze dne 13. 8. 2015, č. j. 9 As 316/2014 – 36, ze dne 14. 1. 2016, č. j. 9 As 244/2015 – 47, ze dne 2. 3. 2017, č. j. 1 As 288/2016 - 65.