Usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2177/2014

(citace)

Stěžovateli lze naopak přisvědčit v tom, že Nejvyšší správní soud nepostupoval správně, jestliže mu nezaslal k replice vyjádření univerzity ke kasační stížnosti. Konstantní judikatura Evropského soudu pro lidská práva mimo jiné stanoví, že " (...) pojem spravedlivého procesu zahrnuje také právo na kontradiktorní řízení, podle kterého musí mít účastníci příležitost nejen předložit každý důkaz nutný k tomu, aby obhájili svá tvrzení, ale také musí být seznámeni s každým důkazem nebo stanoviskem, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, a musí mít možnost se k nim vyjádřit (...) " [srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kysilková a Kysilka proti České republice ze dne 10. 2. 2011, č. stížnosti 17273/03 (odstavec 36) nebo rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Krčmář a ostatní proti České republice ze dne 3. 3. 2000, č. stížnosti 35376/97 (odstavec 40) ]. Této povinnosti Nejvyšší správní soud v nyní projednávaném případě nedostál. Ústavní soud však nepřehlédl, že sám stěžovatel se proti danému pochybení kasačního soudu v ústavní stížnosti vymezuje jen v obecné rovině. Je tomu tak zřejmě proto, že Nejvyšší správní soud sice zrekapituloval obsah vyjádření univerzity, ale jeho rozhodnutí z něj explicitně ani implicitně nevychází. Ústavní soud nepovažuje proto v tomto případě popsanou nečinnost Nejvyššího správního soudu za okolnost, která by byla způsobilá posunout věc do ústavní roviny.



Rozsudek Nejvyšší správní soud ze dne 19. 12. 2007, č. j. 7 Afs 205/2006 – 60

(citace)

účastníci řízení mohou legitimně očekávat, že budou seznámeni s každým důkazem nebo stanoviskem, jehož účelem je ovlivnit rozhodování soudu, a musí mít možnost se k němu vyjádřit. Soud je tedy povinen doručit účastníku řízení vyjádření jiného účastníka, a to zejména pokud z něj bude při rozhodování vycházet. V situaci, kdy bylo ve věci samé rozhodnuto bez nařízení jednání, je nutno tento závěr aplikovat ještě důsledněji, protože účastníci řízení se nemohou o skutečnostech, z nichž bude soud vycházet, a o podáních druhého účastníka řízení dozvědět při nařízeném jednání. Je tak nutné, aby jim veškerá relevantní vyjádření byla doručena. Přitom je na úvaze soudu, zda se jedná o takové vyjádření, které je z hlediska spravedlivého procesu nutné, protože jednalo-li by se o vyjádření nepřínosné a repetitivní, nemusí z něj soud vycházet a není třeba, aby na něj účastník řízení reagoval.