Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2013, č. j. 6 Aps 1/2013 - 51

// Tímto rozsudkem došlo ke zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2013, č. j. 3 A 54/2010 - 173, kterým byla žaloba Statutárního města Ostravy (zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem) na ochranu před nezákonným zásahem Vlády, MŽP a MD spočívajícím v nadlimitním znečištění ovzduší (resp. v jeho neřešení), odmítnuta jako opožděná. NSS dovodil, že se jedná o tzv. trvající nezákonný zásah, takže lhůta k podání žaloby nemůže uplynout, dokud zásah trvá.

(zveřejněná právní věta)

Ustanovení § 84 odst. 1 s. ř. s. je třeba vykládat tak, že lhůta pro podání žaloby na ochranu před zásahem správního orgánu, a to ani lhůta subjektivní (dvouměsíční), ani lhůta objektivní (dvouletá), nemůže uplynout, dokud tento zásah trvá. Jinak řečeno, žaloba proti zásahu, který trvá v okamžiku podání žaloby, z povahy věci nemůže být opožděná.

(citace)

// Smysl a účel lhůt obecně
Co se týče smyslu a účelu žalobních lhůt, je třeba konstatovat, že obecně se jedná o legitimní právní nástroj, „jak zabezpečit právní jistotu či ochránit potenciálního žalovaného před uplatňováním dávných nároků, jimž už by s odstupem času bylo obtížné účinně se bránit", i jak se vyhnout potenciálně nespravedlivému soudnímu rozhodování o událostech proběhnuvších ve vzdálené minulosti s ohledem na obtížnost, ba i nespolehlivost dokazování skutečností souvisejících s takovými událostmi (Molek, P.: Právo na spravedlivý proces. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 113 a 115; a tam citovaný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 22. 10. 1996 ve věci Stubbings a ostatní proti Spojenému království, stížnosti č. 22083/93 a 22095/93). Obdobný názor zastává i český Ústavní soud, podle něhož je smyslem právního institutu lhůty „snížení entropie (neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích (což hraje zejména důležitou roli z hlediska dokazování v případech sporů), urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů. Tyto důvody vedly k zavedení lhůt již před tisíci lety." (výše citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97).

// Konkretizace, Smysl a účel institutu zásahových žalob
Nejvyšší správní soud se nedomnívá, že by shora naznačené pravidlo nemožnosti uplynutí lhůt pro podání žaloby na ochranu před trvajícím zásahem bylo rozporné s obecným smyslem stanovení žalobních lhůt, jak byl právě vymezen; zejména pokud se souběžně uváží rovněž smysl a účel samotného institutu zásahové žaloby dle soudního řádu správního, kterým v nejobecnější rovině je poskytnutí efektivní ochrany dotčené osobě před rozličnými zásahy (komisivními i omisivními) veřejné správy do sféry jejích práv a povinností.

// S trvajícími zásahy nejsou spojeny negativní efekty, kterým mají žalobní lhůty zabraňovat
S rozhodováním o žalobách proti trvajícím zásahům totiž z povahy věci zásadně nebudou spojeny negativní efekty, jimž má stanovení žalobních lhůt předcházet a zabraňovat, a to nehledě na to, po uplynutí jaké doby od započetí zásahu či od okamžiku, kdy se žalobce o zásahu dozvěděl, je žaloba podána. Důvodem je právě neustálé trvání, aktuálnost takového namítaného zásahu v době podání žaloby, která vylučuje jak to, že by po žalovaném bylo nepřiměřeně žádáno bránit se proti dávným nárokům, což by pro něj mohlo být obtížné, tak to, že by soud musel vycházet z problematického a nespolehlivého dokazování dávných skutečností, a konečně je vyloučeno i nepřiměřené prolomení principu právní jistoty.

// Dlouhodobost nezákonného zásahu z něj nemůže učinit zásah právem aprobovaný
Dlouhodobost samotného protiprávního zásahu správního orgánu totiž z daného zásahu nemůže učinit zásah právem aprobovaný, respektive zásah imunní vůči soudnímu přezkumu. Nebo řečeno jinak, správní orgán nemůže profitovat z dlouhodobosti svého protiprávního jednání, které vede k porušování veřejných subjektivních práv dotčené osoby.

(...)

// Nezákonný zásah může v průběhu doby nabývat různé intenzity
Ostatně je snadno představitelné, že takový zásah může v průběhu doby nabývat různé intenzity, přičemž až při překročení určité „meze únosnosti" se žalobce rozhodne proti němu bránit soudně, byť o existenci vlastního zásahu se dozvěděl již dříve, tj. dříve než před dvěma měsíci (případně byť zásah započal před více než dvěma lety). Nejvyšší správní soud přitom neshledává důvodu, proč by měl být žalobce v takovém případě sankcionován odmítnutím žaloby za to, že se proti předmětnému zásahu nebránil již v době, kdy pro něj tento byl méně rušivým, ale rozhodl se jej žalovat až následně, kdy se trvající zásah začal ve sféře práv a povinností žalobce projevovat intenzivněji.

// Odlišný názor může vést k denegationem iustitiae (příklad s omezením osobní svobody na dobu delší než 2 měsíce)
Stejně tak lze upozornit, že striktní lpění na běhu subjektivní (případně i objektivní) lhůty podle § 84 s. ř. s. u trvajícího zásahu by teoreticky v krajním případě mohlo vést i k tomu, že by lhůta byla zmeškána dříve, než by žalobce byl vůbec schopen zásahovou žalobu podat – k takové situaci by mohlo dojít kupříkladu u trvajícího zásahu ve formě omezení osobní svobody jednotlivce. Odmítnutí žaloby pro opožděnost ve shora nastíněných případech by patrně nebylo možno označit jinak než jako denegationem iustitiae, porušující základní právo dotčené osoby na přístup k soudu coby součást jejího práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že § 84 odst. 1 s. ř. s. je třeba vykládat tak, že lhůta pro podání žaloby na ochranu před zásahem správního orgánu, a to ani lhůta subjektivní (dvouměsíční), ani lhůta objektivní (dvouletá), nemůže uplynout, dokud tento zásah trvá. Jinak řečeno, žaloba proti zásahu, který trvá v okamžiku podání žaloby, z povahy věci nemůže být opožděná. V nyní posuzovaném případě je tedy nerozhodné, kdy a na základě jakých dokumentů se stěžovatel dozvěděl o žalovaném zásahu; pro posouzení včasnosti jeho žaloby je naopak podstatné pouze to, že je namítán zásah trvající. Městský soud proto pochybil, pokud žalobu odmítl jako opožděnou, a v konečném důsledku tak porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, konkrétně právo na přístup k soudu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.