Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2016, č. j. 6 As 144/2016 - 36

(citace)

Nyní řešená věc je však značně odlišná a specifická v důsledku kvality záznamu z měřícího zařízení. Fotografie pořízená měřícím zařízením, která je založena ve správním spisu,je velmi nekvalitní, jak ostatně uznal i krajský soud. Fotografie zachycuje automobil na horizontu, ale bližší detaily nelze určit. Registrační značka je zcela nečitelná, z fotografie zachycující automobil jako celek ani z výseče detailu registrační značky nelze seznat jediný znak uvedený na registrační značce. Rozeznat nelze ani žádné další detaily vozu, které by mohly sloužit k identifikaci vozidla, není-li to možné prostřednictvím registrační značky (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. května 2009, č. j. 9 As 54/2008 - 62). (...)

Podle krajského soudu však správní orgány zjistily skutkový stav dostatečně, neboť ztotožnění vozidla na snímku z měřícího zařízení s vozidlem stěžovatele bylo možné provést na základě kombinace fotografie s dalšími podklady, a to sice s údaji obsaženými v úředním záznamu a oznámení o přestupku vyhotovenými zasahujícími policisty, kteří údajně měli stěžovatelovo vozidlo celou dobu na očích. Nejvyšší správní soud musel v tomto bodu dát za pravdu stěžovateli. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu totiž nelze úřední záznam či oznámení o přestupku použít jako rozhodující důkaz. V rozsudku ze dne 22. ledna 2009,6 As 144/2016 č. j. 1 As 96/2008 - 115, Nejvyšší správní soud vysvětlil, že i pro správní orgán rozhodující v přestupkovém řízení platí, že obsahem úředního záznamu je jen jakási předběžná informace o věci, která slouží správnímu orgánu ke zvážení dalšího postupu. Ačkoliv tedy správní orgán může při svém rozhodování vzít informace obsažené v úředním záznamu či oznámení o přestupku do úvahy pro jisté podpůrné dokreslení situace, jako rozhodující důkazy tyto dokumenty nemohou ze své povahy postačovat (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. ledna 2009, č. j. 1 As 96/2008 - 115, č. 1856/2009 Sb. NSS; ze dne 22. května 2013,č. j. 6 As 22/2013 - 27, bod 11; ze dne 24. července 2014, č. j. 10 As 108/2014 - 25, bod 11;ze dne 26. ledna 2015, č. j. 8 As 109/2014 - 70, bod 30). Úřední záznam totiž sám o sobě,zvlášť za situace důkazní nouze, nemůže obstát (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. března 2011, č. j. 7 As 18/2011 - 54), neboť se jedná o jednostranný úkon správního orgánu nemající charakter veřejné listiny, která by potvrzovala pravdivost toho, co je v ní osvědčeno nebo potvrzeno (nález Ústavního soudu ze dne 11. března 2004, sp. zn. II. ÚS 788/02,N 38/32 SbNU 373).

V nyní projednávaném případě přitom byly úřední záznam i oznámení o přestupku použity způsobem, který lze stěží označit za toliko podpůrný či dokreslující. Vzhledem k tomu, že je fotografie z měřícího zařízení natolik nekvalitní, jak je popsáno v bodě [11] tohoto rozsudku, je zřejmé, že ztotožnění stěžovatelova vozidla s vozidlem na snímku bylo v úvaze krajského soudu provedeno primárně na základě informací obsažených v jednostranném úředním záznamu zasahujícího policisty a v oznámení z přestupku, které stěžovatel nepodepsal. Jak plyne z výše rozebírané judikatury, takové použití úředního záznamu a oznámení o přestupku – tedy použití těchto dokumentů jako rozhodujících důkazů za situace důkazní nouze – je nepřípustné.



Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2016, č. j. 3 As 231/2017 - 49

(citace)

[15] Listinami obsaženými ve správním spise, ze kterých správní orgány vycházely při prokazování skutkového stavu, resp. skutečnosti, že se uváděný přestupek skutečně stal, jsou toliko úřední záznam o přestupku, oznámení přestupku a dvě fotografie (viz č. l. 1 - 3 správního spisu). V prvé řadě je tedy nutno podotknout, že je liché tvrzení stěžovatele, že úřední záznam o přestupku není ve správním spise obsažen.

[16] Nejvyšší správní soud však již dlouhodobě konstantně judikuje, že úředním záznamem a oznámením přestupku nelze ve správním řízení samostatně provádět dokazování (viz například rozsudky ze dne 22. 1. 2009 č. j. 1 As 96/2008 - 115, publ. pod č. 1856/2009 Sb. NSS, či ze dne 9. 9. 2010, č. j. 1 As 34/2010 - 73, publ. pod č. 2208/2011 Sb. NSS). Jedná se sice o podklady rozhodnutí ve smyslu § 50 odst. 1 správního řádu, avšak jde o takové podklady, které slouží správnímu orgánu spíše pouze k určení směru dokazování (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2017, č. j. 3 As 155/2016 – 34). Pokud při provádění úředního úkonu nebyl proveden audio/vizuální záznam a okolnosti jeho provádění jsou zpochybňovány, zásadním důkazem o skutkovém stavu věci jsou obvykle svědecké výpovědi osob, které se tohoto úkonu osobně zúčastnily, zejména úředních osob – zde zasahujících strážníků. V případech „tvrzení proti tvrzení" proto musí rozhodující orgán vždy vyslechnout ony úřední osoby jako svědky (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 22. 6. 2016, č. j. 1 As 60/2016 – 30) a nesmí se spokojit jen s oznámením o přestupku a s úředním záznamem.

[17] V obecné rovině lze přisvědčit názoru krajského soudu, že úřední záznam je možné použít jako důkazní prostředek (správně spíše jako podklad pro rozhodnutí) za podmínky, že skutkový závěr nespočívá pouze na něm. Je však nutno dodat, že krajský soud tento závěr plynoucí z judikatury Nejvyššího správního soudu značně dezinterpretoval, když toliko uzavřel, že „[ú]řední záznam však v dané věci nebyl jediným podkladem pro vydání žalovaného rozhodnutí, důkazy byly provedeny rovněž oznámením přestupku a zejména fotodokumentací." V tomto směru je nutno dát za pravdu stěžovateli, že judikaturu, podle které může být úřední záznam o spáchání přestupku „důkazem", avšak nikoliv jediným, je možné vykládat výhradně tak, že nesmí být jediným „důkazem" k dokazované skutečnosti. Uvedenou podmínku nelze generalizovat v tom smyslu, že úřední záznam (resp. oznámení přestupku) lze užít jako „důkaz" vždy, když jsou podkladem rozhodnutí i důkazy jiné. Podstatné je, aby úřední záznam nebyl jediným „důkazem" ve vztahu k určité skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci.

[18] Jak bylo uvedeno výše, jediným zbývajícím důkazním prostředkem obsaženým ve správním spise, na jehož podkladě by bylo možné dovodit, že se přestupek skutečně stal, je fotodokumentace. Ta však obsahuje toliko jednu fotografii čelního skla motorového vozidla, ze které je patrné, že na palubní desce nebyl umístěn parkovací lístek, a jednu fotografii zadní části motorového vozidla, na které je viditelná jeho poznávací značka. Z těchto fotografií však nelze nikterak seznat, v jaké době a na jakém místě bylo motorové vozidlo zaparkováno, resp. zda bylo vozidlo zaparkováno v úseku, kde je parkování zpoplatněno a v době, kdy je zde parkování zpoplatněno, či nikoli. Fotografie dopravní značky a čas pořízení fotografií, či jakýkoli jiný důkazní prostředek (např. výslech zasahujících strážníků) vztahující se k této skutečnosti ve správním spise absentuje (vyjma úředního záznamu a oznámení přestupku, které však nelze jako samostatné důkazy k uvedené skutečnosti použít).

[19] Lze tedy shrnout, že úřední záznam o přestupku a oznámení přestupku jsou jedinými listinami, ze kterých se podává skutečnost, že motorové vozidlo bylo zaparkováno v úseku, kde je parkování zpoplatněno, a že zde parkovalo v době, kdy je parkování zpoplatněno, což je nepřípustné. Nadto je nezbytné poznamenat, že úřední záznam je značně nesrozumitelný, když v kolonce „Typ události" je pouze uvedeno: „PŘ: § 125c dopravní přestupky - Placené stání - porušil ustanovení §4/c zák. č. 361/00 Sb. - neplacené stání IP25a").