Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 1207/2005

(citace)

Odborná literatura i judikatura soudů je zajedno v tom, že výlučná místní příslušnost podle § 88 písm. g/ o. s. ř. je dána jen tehdy (za předpokladu, že není dána příslušnost podle § 88 písm. b/ o. s. ř.), jde-li v řízení o samotnou existenci práva k nemovitosti, jeho trvání a zánik, nikoli pouze o práva a povinnosti z toho plynoucí. Právem k nemovitosti se míní zejména právo vlastnické, spoluvlastnické, zástavní, nájemní, právo z věcného břemene apod. (srovnej např. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, 288 s., a rozhodnutí publikovaná pod R 25/79 a R 24/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V dané věci je předmětem sporu vydání plnění z bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout tím, že žalovaný bez platné nájemní smlouvy užíval byt nacházející se v nemovitosti žalobkyně. V tomto řízení tedy nejde o samotnou existenci, vznik nebo zánik (nájemního) práva k nemovitosti, ale o peněžitou náhradu, byť požadovanou v souvislosti s užíváním nemovitosti žalovaným (§ 458 odst. 1 obč. zák.). Odvolací soud proto nepochybil, když v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dospěl k závěru, že k řízení o vydání plnění z bezdůvodného obohacení není příslušný soud podle polohy nemovitosti ve smyslu § 88 odst. l písm. g/ o. s. ř.