Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2019, č. j. Nao 4/2019 - 34
(citace)
Pochybnosti o nepodjatosti soudců sedmého senátu Nejvyššího správního soudu stěžovatel odvozuje od skutečnosti, že Nejvyšší správní soud je v řízení zároveň žalovaným správním orgánem. Tímto typem námitky podjatosti se již Nejvyšší správní soud zabýval v několika svých rozhodnutích, přičemž dospěl k závěru, že je „vyloučen postup, aby o kasační stížnosti rozhodl jiný orgán, neboť jediným soudem, jenž je oprávněn projednat a rozhodnout kasační stížnost proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví, je právě Nejvyšší správní soud (§ 12 odst. 1 s. ř. s.)" (rozsudek ze dne 27. března 2013 č. j. 2 As 20/2013-41), přičemž „nahlíženo logikou takto uplatněné námitky by na Nejvyšším správním soudě nebyl žádný soudce, který by o podjatosti mohl rozhodnout" (usnesení ze dne 1. července 2009 č. j. Vol 4/2009-13). V tomto směru je třeba mít při rozhodování o vyloučení soudce pro podjatost na paměti „zachování funkčnosti soudu, resp. zákaz denegationis iustitiae, z čehož plyne, že výklad a aplikace ustanovení o vyloučení soudců nemohou vyústit v situaci, kdy již nebudou žádní soudci, kteří by o věci mohli rozhodovat" (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. srpna 2013, č. j. Nao 41/2013 - 56). V usnesení ze dne 14. listopadu 2013, č. j. Nao 49/2013 - 9 potom Nejvyšší správní soud odkázal rovněž na tzv. doctrine of necessity, podle níž „může ve věci rozhodovat i soudce, který by byl jinak vyloučen, pokud by odlišný postup vyústil v odepření spravedlnosti". Při posuzování podjatosti soudců Nejvyššího správního soudu je proto třeba přijmout restriktivnější hledisko a jen ve skutečnosti, že správní žaloba směřovala proti úkonu Nejvyššího správního soudu či jeho předsedy, nelze spatřovat důvod pro vyloučení soudců z rozhodování o kasační stížnosti v dané věci.
comments powered by Disqus