Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2477/12

(sbírka)

V případech tzv. bagatelních věcí je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu.

(...)

V případě náhradního doručování konstruoval občanský soudní řád (v tehdy platném a účinném znění) právní fikci, podle které účinky doručení písemnosti nastaly po uplynutí stanovené doby ex lege i vůči tomu, kdo písemnost fakticky nepřevzal. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůraznil, že právní fikce coby nástroj odmítnutí reality právem je nástrojem výjimečným, striktně určeným k naplnění právě tohoto ústavního postulátu právního řádu v podmínkách právního státu, a aby mohla svůj účel (dosažení právní jistoty) splnit, musí respektovat všechny náležitosti, které s ní zákon spojuje. Nejsou-li všechny právní náležitosti splněny, není soud oprávněn naplnění fikce konstatovat [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 92/01 ze dne 1. 10. 2002 (N 115/28 SbNU 9)].

Podle ustanovení § 50c odst. 4 o. s. ř. fikce doručení nenastala mimo jiné za situace, pokud bylo uložení písemnosti neúčinné. Pojem neúčinnosti byl rozveden v ustanovení § 46 odst. 6 o. s. ř., podle něhož byla-li písemnost doručována na adrese, která byla vedena podle zákona o evidenci obyvatel jako místo pobytu fyzické osoby, bylo uložení písemnosti, kterou si adresát nevyzvedl do 10 dnů od uložení (šlo-li o písemnost, která měla být doručena do vlastních rukou), neúčinné, jestliže fyzická osoba soudu prokázala, že se v místě doručování nezdržovala v den, kdy nebyla
zastižena, a v době do 10 dnů od uložení.

V posuzované věci Obvodní soud pro Prahu 5 doručoval písemnosti určené do vlastních rukou stěžovatelky na adresu L. uvedenou v žalobě, resp. na adresu V., kterou zjistil z informačního systému evidence obyvatel. Šlo o adresy vedené podle zákona o evidenci obyvatel a okolnosti, s nimiž zákon spojuje účinnost doručení, by nastaly, pokud by nebylo pochyb, že se adresátka na uvedených adresách ve stanovených dnech zdržovala. Tato skutečnost se však v předmětných řízeních neprokazovala a stěžovatelka nedostala možnost zprostit se následků spojených s fikcí doručením, neboť řízení před obecným soudem bylo jednostupňové. Tvrdí-li však, že k účinnému uložení předvolání k ústnímu jednání a ústavní stížností napadených rozsudků nemohlo dojít, a hodlá svoje tvrzení prokázat navrženými důkazy, nelze jí tuto možnost upřít. Obvodnímu soudu pro Prahu 5 tak nezbývá, než aby v tomto směru provedl dokazování a poté postavil najisto, zda právní fikce doručení předvolání k jednání byla konstruována v souladu se zákonem a zda mohl v předmětných řízeních jednat a rozhodnout v nepřítomnosti stěžovatelky. V opačném případě by jeho postup představoval odepření práva stěžovatelky na přístup k soudu a práva na projednání věci v jeho přítomnosti (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny). Hrozba porušení práv takového charakteru je sama o sobě natolik zásadní, že ji Ústavní soud nemohl pominout, přestože v meritu věci bylo rozhodováno o peněžitých plněních nepřevyšujících částky 2 000 Kč. Ústavní soud sice dává ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu; tyto závěry však byly přijaty za situace, kdy byl požadován přezkum rozhodnutí z hlediska standardů pro postup při zjišťování skutkového stavu. V projednávané věci však stěžovatelka namítla vadný soudní postup, v důsledku kterého vůbec neměla možnost před soud předstoupit, předestřít mu svá tvrzení, vyjádřit se k žalobě a předložit důkazy za účelem hájení svých práv.