Rozsudek NSS ze dne 30. 3. 2011, č. j. 1 As 13/2011 - 210

(citace)

Nejvyšší správní soud přitom nesdílí názor stěžovatele, že údaje zveřejněné v soudním řízení již nadále vůbec nemohou požívat ochrany jako osobní údaje a může s nimi proto být libovolně nakládáno. Je totiž třeba vždy bedlivě odlišovat, o jaké údaje se jedná a ke komu se vztahují. Je tak jistě kvalitativně jiná situace u osobních až intimních údajů týkajících se osoby poškozeného (vyostřeně řečeno, např. týraného dítěte či znásilněné ženy) a naopak pravomocně odsouzeného pachatele trestného činu.

Navíc, povinnost veřejného vyhlašování rozsudku stanovená čl. 96 odst. 2 Ústavy je kvalitativně odlišná od šíření informací v tomto rozsudku obsažených. Jestliže totiž smyslem a plně legitimním důvodem veřejnosti vyhlašování rozsudků je transparentnost justice a preventivní působení práva, nelze z toho fakticky dovozovat, že by tyto rozsudky měly sloužit současně i třeba jako prostředky ke skandalizaci či dehonestaci dotčených osob.

Podobný závěr plyne i z judikatury Ústavního soudu, na kterou stěžovatel odkazuje (nález ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 2/10, podobně nález ze dne 9. 2. 1998, sp. zn. IV. ÚS 154/97; oba nálezy dostupné na http://nalus.usoud.cz), podle níž „při střetu základního politického práva na informace a jejich šíření s právem na ochranu osobnosti a soukromého života, tedy základních práv, které stojí na stejné úrovni, bude vždy věcí nezávislých soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým."

(...)

Jinak řečeno, je třeba odlišovat situace, kdy ke zveřejňování informací plynoucích ze soudních rozhodnutí dochází svévolně, jen např. z důvodu skandalizace jiné osoby, od případů legitimních, chráněných ústavně zaručenou svobodou projevu.