Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2018, č. j. 6 Afs 84/2018 - 49

(citace)

Jak uvádí i sám stěžovatel, Nejvyšší správní soud se právní úpravou vybrané působnosti ve vztahu k daňové kontrole již zabýval v rozsudku ze dne 20. 12. 2017, č. j. 10 Afs 269/2017 – 34. Dospěl přitom k závěru, že vybranou působnost může vůči daňovému subjektu provádět kterýkoliv finanční úřad jako správní orgán s celostátní působností. Vybraná působnost je zvláštním institutem upraveným pouze v zákoně o finanční správě. Ten řeší jak obsah vybrané působnosti (§ 10 odst. 4 zákona o finanční správě), tak příslušnost orgánů, které vybranou působnost vykonávají (§ 8 odst. 2 zákona o finanční správě).

S ohledem na komplexní úpravu vybrané působnosti jako zvláštního institutu je na pravidla obsažená v zákoně o finanční správě nutné nahlížet jako na lex specialis k úpravě místní příslušnosti v daňovém řádu. Pravidla místní příslušnosti v daňovém řádu se proto aplikují pouze na obecnou působnost finančních úřadů (§ 10 odst. 1 a 2 o finanční správě), nikoliv na jejich působnost vybranou (§ 10 odst. 4 zákona o finanční správě). Ke stejným závěrům, které v podstatě odpovídají úvahám krajského soudu v napadeném rozsudku, dospěl Nejvyšší správní soud i v rozsudcích ze dne 8. 2. 2018, č. j. 1 Afs 393/2017 – 33, a ze dne 2. 7. 2018, č. j. 5 Afs 217/2017 – 28.

Pro úplnost je třeba zmínit, že ústavní stížnost proti citovanému rozsudku desátého senátu byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 928/18. Ústavní soud se ztotožnil s právními závěry obecných soudů a neshledal nastíněný výklad citovaných ustanovení zákona o finanční správě rozporným s ústavně zaručeným právem daňového subjektu na spravedlivý proces.

(...)

Nejvyšší správní soud v již citovaném rozsudku ze dne 20. 12. 2017, č. j. 10 Afs 269/2017 – 34, připustil, že nová právní úprava a institut vybrané působnosti mohou přinést v konkrétních případech komplikace či dokonce i nezákonné zásahy ze strany finanční správy. Je nicméně především na finanční správě, aby mj. v souladu se zásadou vstřícnosti a slušnosti (§ 6 odst. 4 daňového řádu) nastavila vnitřní postupy a komunikaci mezi finančními úřady vhodným způsobem tak, aby nedocházelo k nepřiměřenému zatěžování daňových subjektů. Teprve pokud těmto povinnostem finanční orgány nedostojí a výkonem vybrané působnosti budou daňový subjekt neúměrně zatěžovat či šikanovat, bude na místě poskytnout daňovým subjektům soudní ochranu proti takovému jednání.