Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1105/2009

(citace)

Právo na zadostiučinění podle § 13 o. z. je svou povahou úzce spjato jak s postiženou fyzickou osobou, tak s osobou, která do práva na ochranu osobnosti této fyzické osoby zasáhla; má osobní charakter především proto, že cílem této satisfakce je v rámci zásahem do osobnostních práv vzniklého vztahu mezi subjekty všeobecného osobnostního práva (tj. mezi oprávněným subjektem a povinným subjektem) přiměřeně vyvážit a zmírnit nemajetkovou újmu vzniklou fyzické osobě na její osobnosti; satisfakční účel může splnit pouze zadostiučinění, které poskytne výlučně sama osoba, která do osobnosti oprávněné fyzické osoby zasáhla.

Smrtí povinné osoby proto povinnost poskytnout zadostiučinění zaniká, neboť tato povinnost je osobně vázána na tuto osobu, takže nepřechází na další osoby. Procesním důsledkem toho je, že zemře-li v průběhu soudního řízení o ochranu osobnosti povinná osoba, která se měla dopustit zásahu do osobnostní sféry oprávněné fyzické osoby, musí být řízení podle § 107 odst. 1 a 5 o. s. ř. zastaveno, neboť vzhledem k povaze věci nelze v soudním řízení pokračovat.