Nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 3399/14

(sbírka)

K okamžitému zrušení pracovního poměru zaměstnancem z důvodu nevyplacení mzdy

1. Okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnancem podle ustanovení § 56 písm. b) zákoníku práce představuje jeden z projevů ochranné funkce pracovního práva, spočívající též v právních zárukách zaměstnance před porušováním pracovních podmínek a povinností ze strany zaměstnavatele, mezi něž patří i povinnost platit za vykonanou práci sjednanou (stanovenou) mzdu (plat).

2. Není proto ústavně souladným výklad, podle něhož okamžité zrušení pracovního poměru podle citovaného zákonného ustanovení dopadá pouze na situace, kdy „není spor o právo a zaměstnavatel není schopen nebo ochoten uspokojit právo zaměstnance na mzdu (plat) nebo jakoukoliv část mzdy (platu) anebo právo zaměstnance na náhradu mzdy (platu)“. Takovýto výklad totiž nutí zaměstnance setrvat i nadále u zaměstnavatele, se kterým současně vede občanskoprávní spor o zaplacení jím nárokované dlužné částky na mzdě (platu), což však vede k deformaci povahy daného vztahu i ke změně pracovních podmínek v důsledku narušení důvěry mezi ním a zaměstnavatelem.

3. Mezi povinnosti soudů v rámci tohoto řízení proto náleží i povinnost zkoumat okolnosti, které jeho podání předcházely, a za situace, kdy zde existuje „spor o právo“, zabývat se i samotnou podstatou tohoto sporu, a to právě za účelem posouzení důvodnosti, a tedy i platnosti okamžitého ukončení pracovního poměru. Za tímto účelem musí rovněž provádět dokazování, přičemž však musí vzít v potaz obvyklou důkazní nouzi na straně zaměstnance (prokazování porušení povinnosti zaměstnavatele vyplatit odpovídající mzdu či její část). Břemeno tvrzení ohledně neporušení této povinnosti musí proto primárně tížit zaměstnavatele.