Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12

(sbírka)

Paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem v občanském soudním řízení, stanovené ve vyhlášce Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších vyhlášek, zcela pomíjejí věcnou náročnost sporu, počet provedených úkonů ve věci, časovou náročnost a účelnost vymáhání práva nebo bránění nároku a způsob skončení věci.

Výše náhrady nákladů právního zastoupení přiznávaná na základě přísudkové vyhlášky je často zjevně nepřiměřená povaze a obsahu sporu a nepřiměřeně zatěžuje neúspěšnou stranu řízení zejména v situacích, kdy hodnota předmětu sporu se pohybuje v nižších pásmech a v pásmu bagatelnosti. Aplikace uvedené vyhlášky se tak dostává do rozporu s principy materiální spravedlnosti a právního státu, vyvěrajícími z preambule a z čl. 1 Ústavy České republiky, jakož i s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Přiznané náklady jsou pravidelně v hrubém nepoměru k povaze a hodnotě sporu. Tím dochází k sankcionování neúspěšné strany řízení, přičemž výše úhrady nákladů je v rozporu s principem proporcionality sankcí. Dochází tak de facto k ukládání sankce bez zákona. Přísudková vyhláška porušuje čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Napadená vyhláška je v rozporu s § 142 odst. 1 o. s. ř., který stanoví jako kritérium přiznání náhrady nákladů řízení účelnost vynaložení těchto nákladů.